01 p o l i c i e

21. srpna 2015 v 14:59 | Joy |  KATE
Přidám povídku i na blog, i když je to poměrně zbytečné, ale mám pro to dva důvody.
1. někdo to rád na blogu :D
2. kdybych někdy chytla rapla a smazala si wattpad a náhodou mi v ten den bouchl počítač, bude to v bezpečí na netu :D


"Ježíši neboj!" zvolala rozesmátá blondýna. "Normálně vylezeš na pódium a předvedeš to, co si poslední týden trénovala. Není to nic složitého."

Pochybovačně jsem zavrtěla hlavou, ale už si mě nikdo nevšímal. Hudba duněla a vibrující sklenice neklidně zvonily. Za pět minut mám vystoupit před desítkami lidí, což by nebylo tak ponižující, kdybych na sobě nemusela mít jenom těsné body.

"Čtyři minuty!" zakřičel někdo z chodby.Začínalo mi být trochu horko, v černém upnutém oblečku jsem si připadala jako mimino, vůbec to nebylo pohodlné. Na jehlových podpatcích jsem dovrávorala ke dveřím šatny a sáhla po klice. Najednou se z chodby ozval křik a rámus, vyděšeně jsem ztuhla. Začala jsem opatrně couvat ode dveří a snažila se odhadnout, co se na chodbě děje.

Hlasy se rychle přesouvaly k našim dveřím. Na chodbě něco žuchlo a zazněl mužský křik. "Policie, všichni ruce nahoru!"

Zalapala jsem po dechu a začala si sundávat boty. Ještě nejsem plnoletá, a pokud mě tady někdo najde, jednoznačně mě seberou, to si nemůžu dovolit, ne teď. Blondýna jenom třeštila oči, neschopná slova. Už jsem byla nazutá do tenisek, ale převléct jsem se už nestihla. Do šatny vtrhli dva policisté a křičeli na nás, ať si dáme ruce za hlavu. Dost nevybíravě nás prohledali. Ano, v tomto bodynu, ve kterém jsem namáčknutá jako sardinky v tomatové omáčce, jistě ukrývám mnoho pistolí a nožů.

"Průkazy," houkl ten, co se věnoval mě. Zněl tak profi, až mě z toho zamrazilo, tohle jsem nechtěla. Blondýna předložila občanku, byla plnoletá a ta kopa masa, co ji držela, se stáhla. Já měla smůlu, násilím mi spojili ruce za zády a nasadili pouta, byl to zvláštní pocit. Popadli mě za předloktí a táhli ven před klub. Musela jsem přivřít oči před prudkými červenými a modrými světly. Po celé šířce ulice stálo, v pravidelných rozestupech, nejméně pět policejních aut. Houkala a uvnitř šuměly vysílačky.

"Víc aut už vám nepůjčili?" broukla jsem, klopýtající před mlčícím policistou. Tak co? Cítíš se důležitě? Rýpat do něj nahlas ani v hlavě nemělo smysl, snažil se jednat jako profík.

Byla jsem hrubě strčena do jednoho z vozů. Sotva jsem popadala dech, strachem i rychlou chůzí policajta.


Sedačku jsem sdílela s další holkou, které se po tvářích kutálely slzy. Make-up si úplně rozmazala a vzlyky tišila rukávem mikiny. Od předních sedadel nás dělily mříže a já si připadala jako opravdový kriminálník.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama