10 T o n y h o b a z é n

21. srpna 2015 v 19:46 | Joy |  KATE

Ještě ten večer jsem se uchýlila do Tonyho laboratoře. Nanosila jsem si tam hromadu jídla a hrnek kafe.
Začala jsem pracovat na miniaturním obloukovém reaktoru, který by ve výsledku neměl být větší než nehet. Zapisovala jsem si poznatky do počítače a radila se s JARVISEM, který postup bude nejlepší. Využila jsem tak Tonyho vědomostí a zkušeností, abych nezačínala úplně na nule. Potila jsem se a jedla, běhala na poslední chvíli na záchod a nešťastně vzdychala, protože to šlo pomalu. Dokázala jsem sestavit jádro i okolní napojení, ale pořád tam byla jedna chyba. Jedna součástka úplně neseděla a při vysokém tlaku v určitém úhlu se prostě odpojila a reaktor se začal přehřívat. Bylo to docela nebezpečné, dokázalo by to zavinit výbuch hodný granátu.
"Slečno, jste vzhůru více než 52 hodin, měla byste si odpočinout," naléhal JARVIS už asi po desáté. Jsem dva dny v kuse vzhůru, což je docela s podivem, ale to mě teď nezajímá. Podle matčiných zápisků jsem byla schopna poznat, že já sama jeden reaktor nosím. Měla jsem ho jako tunel v roztažené ušní dírce. A podle toho, co jsem vyčetla, by měl být napojený na soustavu několika tisíců šupin, které jsou implantované do mé pokožky.
Když mi to došlo, byla jsem trochu v šoku. Znamená to tedy, že do mě někdo miliónkrát bodal. A co je horší? Nepamatuji si to.
"JARVE, kolik procent těla mám pokryto šupinami?" zeptala jsem se tiše. Pokud víc než 30% znamená to, že šupiny musí být hned několika účelové plátky kovu, umožní mi dýchat i pokožkou vylučovat.
"87% procent slečno, ovšem podle výbojů lze říct, že váš dosavadní reaktor netvoří dostatečné množství energie, aby se daly využít všechny funkce šupin."
87%, žasla jsem. To znamená, že více jak tři čtvrtinu těla mám pokrytou brněním, které je dokonale odolné a urychlující pohyby. Matka vypsala ještě několik funkcí, ale ty mi přišly příliš nepravděpodobné, abych nad nimi uvažovala dlouho. Neviditelnost a antigravitační působení, to už bylo moc.
"Slečno, pan Stark se blíží k domu. Bude zde za 8 minut," oznámil roboticky JARV.
"Co?! Měli se vrátit až za pět dní!" sakrovala jsem a uklízela po sobě nepořádek. Všude se válely obaly a kousky strojů a součástek, které jsem k výrobě potřebovala. Slyšela jsem, jak pneumatiky drtí štěrk. Jsem přímo pod příjezdovou cestou.
Sakra! Odpad jsem hodila do šachty, která odsud vedla a součástky rychle naházela do šuplíku. Slyšela jsem, jak volají moje jméno. Zaheslovala jsem svůj utajený účet a ve chvíli, kdy se otevřely skleněné dveře, jsem vypnula počítač.
"Co tady děláš?" zeptal se udiveně Tony, když si mě za stolem všiml. Nezdál se naštvaný, jen ho to překvapilo.
"Už jsem se nahoře nudila, tak jsem se šla podívat tady," řekla jsem, jakoby nic. Jakoby můj tep právě nestoupl do nebeských výšin.
"A cos tady našla?" zeptal se uvolněně a rozhlédl se, co by mě mohlo zajímat. Nemohla jsem mu říct o povrchu, který kryje moje tělo, samotná jsem si v tom připadala jako nelidské stvoření a kdyby se dozvěděl, že jsem si vyráběla podle jeho receptu obloukový reaktor, myslel by si, že jsem zrádce či podobně špatná postava v jeho životním příběhu. Musela jsem tedy hrát hloupou.
"Nejdřív jsem koukala na obleky, tam jsem dlouho zkoumala plátové přitahovače," nedokončila jsem větu, protože jsem se vlastně vteřinu po tom, co jsem se zapřísáhla, že se neprozradím, prozradila. V duchu jsem udělala facepalm až na druhou stranu hlavy, protože když jde o tyhle věci, nejsem úplně soudná.
Tony se zatvářil překvapeně. "Děláš do mechaniky?"
"Trochu. Amatérsky," snažila jsem se to uhladit, ale Tony už se chytil.
"Použil jsem tam třívrstvou slitinu," řekl jen tak do vzduchu. Věděla jsem, že bych měla mlčet a dělat, že tomu nerozumím, ale musela jsem mu ten nápad zkritizovat.
"Kdybys použil pětivrstvou slitinu zlata a železa a k tomu připojil plochu s nanočlánky, které by teoreticky mohly být z paladia, dosáhl bys ve vzduchu mnohem větší rychlosti a flexibility," oponovala jsem. Jemu to ale vůbec nepřipadalo divné, byl natolik pohlcen teoretizováním, že ho ani nenapadlo zapochybovat o vědomostech holky z ulice. On povídal, já vyvracovala. Já povídala, on vyvracel.
"Kde jste tak dlouho?" chtěla vědět Pepper, která sem přišla už v pohodlném pyžamu.
"Cože?" chtěl vědět Tony, myšlenkami úplně jinde.
"Už tady diskutujete přes dvě hodiny," oznámila nám unaveně a odešla. Dvě? Tak dlouho?
"Nevěděl jsem, že rozumíš i nanotechnice," pokývl Tony uznale hlavou, když jsem mu vysvětlila svůj nápad s nanočlánky.
"Slečno, měla byste si jít odpočinout. Už jste nespala více než še..." začal opět JARVIS v tu snad nejméně vhodnou vteřinu.
"Ticho," řekla jsem lhostejně a prošla dveřmi. JARV mlčel.
"Stavil se tu Rogers?" Tony mi byl v patách a vypadal unaveněji, než když odjížděl.
"Jo," řekla jsem s úsměvem, čehož si Tony okamžitě všimnul a reagoval.
"To zní nějak moc nadšeně," popichoval mě, ale já se jenom ušklíbla.
"Rozuměli jsme si," uzavřela jsem to, rozloučila se a vlezla do svého pokoje. Byla jsem nehorázně unavená a tělo mě bolelo snad úplně všude, asi jako bych projela Saharu na kostnatém velbloudovi. Ale nehodlala jsem jít hned spát, čekala mě poslední věc.
Vytáhla jsem z kapsy zářící obloukový reaktor, který mě okamžitě modře nasvítil. Vytáhla jsem si z ucha starý a vyměnila ho za, o několik levlů, lepší. Cítila jsem, jak je moje tělo najednou o něco lehčí. Moje kůže se zavlnila, jak se postupně zapínala každá oblast šupin. Obdivně jsem po nich přejela rukou, bylo to nádherné. Ano nádherná a děsivé zároveň. Podupla jsem nohou, šupiny mi pomohly a já tak neočekávaně vletěla do zdi.
"Sakryš," podivila jsem se oné síle. Řekla jsem si, že ještě na dobrou noc zkusím jeden pokus.
Přikrčila jsem se a odrazila, odhad nebyl moc přesný, protože jsem opět narazila do zdi. Tentokrát nad devět metrů vzdálenou postel.
***Tony***
Po únavném dni plném supervážných pohledů a dospěláckých řečí jsem byl rád, že jsem doma. Avengers tým zase řeší velkou krizi, na kterou jsem byl dotažen.
Po příjezdu jsem si chvilku povídal s Kate o mých oblecích, což bylo povznášející, nikdy jsem neměl nikoho, s kým bych o tom vedl diskuse. A navíc takto přínosné. Možná s Bannerem, ale ten tomu nerozuměl dostatečně na delší povídání. Docela jsem se těšil na zítra, na ni. První den jsem ohledně ní trochu váhal, nebyl jsem si jistý, jestli to není nějaký podfuk nebo prostě jenom jede po penězích, ale dnes mi to všechno připadalo absurdní.
Jak se dostala do mojí pracovny, jsem se neptal, nejsem si jistý, jestli to chci vědět. Ale možná je vysvětlení daleko jednodušší, než si myslím. Klidně ten kód mohla zjistit od JARVISE. Zítra se ho zeptám
Lehnul jsem si po dlouhé sprše do postele vedle spící Pepper a ještě chvíli přemýšlel. Pepper se o ní vyjádřila jenom kladně. Už je prostě taková. Možná by nám to mohlo ve třech klapat. Pepper vždycky chtěla dítě a teď když to, po té srandě s extremisem není, možné, je Kate příjemná volba. Žádné plíny ani soplíky všude po domě.
S myšlenkou na soplíky jsem usnul. Probudil mě až lehký rámus. Vycházelo to z jiné části domu. Po nepříjemných zkušenostech jsem nijak neotálel a lehce se zvedl z postele. Tiše jsem se proplížil chodbou a nahlédl do pokoje Kate. To co jsem tam viděl, mě nejspíš poznamenalo na celý život.
Kate ležela na zemi a svíjela se v bolestech. Všiml jsem si, že se jí z některých částí těla kouří a někde je rozžhavená do červena. Že by extremis? To by se z ní ale nekouřilo, přemýšlel jsem a rychle k ní podřepl. Sáhl jsem na ní. Horká jako rozžhavené uhlíky.
"Auch! Pepper!" zakřičel jsem hlasitě, abych svoji přítelkyni vzbudil. Dotkl jsem se Kate znovu, ale spálila mě. Nezbývalo než povolat oblek. Natáhla jsem ruce za sebe a čekal, než se kolem nich ovinou robotické rukavice, které by teoreticky měli žáru odolat. Během deseti vteřin se ke mně s rachotem přiblížily a navlékly na ruce.
Chytil jsem úpějící Kate do náruče a vyběhl na chodbu, kde už rozespale běžela i Pepper.
"Co se děje?" zakřičela, když uviděla, koho držím. "Je to extremis?"
"Ne, vůbec netuším. Jdi do pracovny nachystat počítače a stoly," přikázal jsem jí a ona okamžitě vyrazila.
"To bude v pohodě, Kate. Hlavně nezmatkuj," kladl jsem jí udýchaně na srdce, ale byla to slova útěchy pro mě. Vyběhl jsem na tterasu a skočil s ní do ledového bazénu. Hladina přeskočila přes skleněné zábradlí.
Kate se trochu uklidnila, když horkost polevila, ale začala se kolem nás zahřívat i voda.
"Cos to sakra udělala, Kate?" Byl jsem z toho nešťastný. Vůbec netuším, co dělat.
"Pane, slíbil jsem slečně, že vám její tajemství neprozradím, pokud vás to neohrozí. Ovšem teď jste v bezprostředním nebezpečí," řekl najednou odnikud JARVIS.
"Co je jí JARVE?" Naději v mém hlase jsem ani neskrýval.
"Pane, slečna je pokryta novou generací obleku. Tvoří ji desetitisíce nanošupin, které jsou implantované přímo do pokožky a spojené s nervy."
"Cože?!" vyjekl jsem.
"Ve vaší pracovně zhotovila obloukový reaktor, který je momentálně umístěn v jejím ušním lalůčku. Reaktor má vadu v součástce 33, která se pravděpodobně posunula. Je nezbytně nutné opravit závadu, jinak se slečna upeče ve vlastní kůži a následně reaktor exploduje," řekl JARVIS.
"Ten konec zněl jak z nějaké knihy," utrousil jsem a schlazenou Kate přenesl do pracovny.
"Její tajné soubory byly zpřístupněny, pane," ozval se opět JARVIS.
Vyndal jsem jí tunel z ucha, před tím jsem si ho ani nevšiml. Kůži kolem otvoru měla spálenou a už se jí tam dělaly strupy. Docela dost pálil. Vyndáním jsem přerušil spojení mezí brněním a reaktorem a začal se v něm vrtat.
"Pane bože, to je malinké," zanadával jsem, když se mi ani napotřetí nepodařilo posunout součástku 33 na správné místo.
"Pane, slečna se začíná dusit. Její pokožka je pokryta z 89%, doporučuji rychlé zprovoznění." JARVIS jí dneska vlastně zachránil život, i když je to jenom stroj.
Po minutovém snažení, jsem konečně dostal 33ku na správné místo a do budoucna ji zalil kapkou zlata. S Pepper jsme ji chytili za ruce a čekali, až se ochladí.
*Kate*
Někdy si říkám, zda jsem se narodila kvůli něčemu důležitému. Ovšem během mé návštěvy u Tonyho jsem zjistila, že jsem prostě zrozena k problémům.
Probudila jsem se a svítilo na mě prudké světlo. Podrážděně jsem zamrkala a odvrátila hlavu doprava. Tam ovšem někdo byl a sledoval mě. Byl to Tony a držel mě za ruku, vlasy měl pocuchané a na tváři čerstvé strniště. Z druhé strany seděla Pepper a taky mě držela, spala.
"Co se stalo? Zeptala jsem se a zvedla se do sedu. Seděli jsme v Tonyho dílně, kde bylo všechno rozházené.
"Součástka 33 přerušila spojení s čipem," oznámil mi Tony tiše. Zalapal jsem po dechu. Jak je tedy možné, že ještě žiju? Měla mi vybouchnout hlava a přemalovat můj pokoj.
"Bála jsem se, že k tomu dojde," zabručela jsem a opatrně položila ruku spící Pepper. Podívala jsem se za ni a tam na mě blikal můj utajený účet. Polkla jsem.
Tony mě propaloval očima. "Chci slyšet pravdu."
Bojím se. Bojím se celý život, bojím se teď. Bojím se, že přijdu o jistotu, o svého šíleného otce i laskavou macechu. Pokud mu řeknu pravdu, je docela pravděpodobné, že mě vyhodí. A lež? Poznal by to. Není idiot.
"Pravdu o čem?"
"Celou, úplně od začátku," pobídl mě a s očekáváním se opřel do židle. Povzdychla jsem si.
"Pravdou je, že si na svou minulost nepamatuju. Vím o každém detailu od vteřiny, kdy mě matka opustila, ale před tím mám tmu," řekla jsem smutně a koukla se do země.
"Po matce mi zbyl jenom její zápisník. Podle něj jsem taky sestavila nanoreaktor. Jsou tam náčrty a vzorce. A jakkoli se to zdá nemožné, všemu jsem rozuměla," bezradně jsem rozhodila rukama. Navázala jsem s Tonym oční kontakt. Snažil se mi porozumět. Nechal mi prostor to vysvětlit.
"Vím, že jsem šupinami pokrytá, vím, že je na mě někdo musel dát," řekla jsem nalomeně, ale rázně. Už jsem nechtěla mluvit, ale muselo to ze mě ven. Všechen ten zmatek, nelogický vývin událostí. Prostě všechno.
"O matce nevím vůbec nic. Nevím, jestli je mrtvá, nebo mě schválně opustila. Bylo to, jako bych se topila. Vím, že když odcházela, topila jsem se, ale je to jediné, co dokážu říct," řekla jsem a snažila se rozmrkat slzy.
"Někdo ti vzpomínky musel vzít," přemýšlel nahlas. Slovo vzít se úplně nehodilo, ale momentálně jsem nic nenamítala.
"Proto jsem byla trochu skeptická, když jsem vás dva uviděla před celou. Nevěděla jsem skoro, kdo jsem a najednou mám dva rodiče?" Bylo to matoucí, plácala jsem všechno dohromady tak, jak ke mně myšlenky chodily.
"Proč jsi vyráběla ten reaktor?" zeptal se mě jemně. Už bylo rozhodnuto. Vypadal, že si je jistý svým rozhodnutím.
"Podle poznámek se dalo říct, že by ten starý za chvíli dosloužil. Asi bych se udusila, kdyby přestala moje pokožka dýchat. Potřebovala jsem nový," řekla jsem a opět sklonila pohled. Tak a je to venku, ta nehorší část oné požadované pravdy.
"To je v pohodě," řekl a zvedl mi palcem bradu.
"Takže mě nevyhodíte?" zeptala jsem se přiškrceně.
"Cože? Proč bych to dělal? Kdo by mi pak kritizoval moje výtvory?" zeptal se lehkovážně a obejmu mě.
"Nemusíš nikam chodit. Tohle je teď tvůj domov a ať se ti to líbí nebo ne, zůstáváš tu." Trochu jsem se zasmála a vzdychla jsem.
"Děkuju." Trošku jsem se odtáhla, abych na něj viděla.
"Za co?" Nechápavě na mě koukl, ale viděla jsem ten jeho úsměv. Přesně věděl, jenom chtěl, abych to řekla. Egoista jeden!

"Za to, že jsi mě zachránil."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama