11 a v e n g e r s

21. srpna 2015 v 19:48 | Joy |  KATE

Následujících čtrnáct dní jsem trávila převážně s Pepper a Tonym. Pepper mě brala do města a hodně jsme si povídaly, ale nikdy se neptala na věci, o kterých jsem se bavit nechtěla. Měla na to prostě vyvinutý smysl.
S Tonym jsme v dílně vyráběli nepotřebné hračky, ale oba nás fascinovalo, že si o tom máme s kým promluvit. Zrovna jsme dokončovali náš projekt R83, kde jsme si oba vyrobili roboty, kteří se utkají na život a na smrt.
Já si vystavěla rasu kočky, která má převážně svalnaté tělo. Takovou pumičku, ale velikosti kočky. Zato Tony na to šel jinak, vyrobil orla, který měl na nohou nebezpečně vypadající drápy. Oba vypadali jako živí, až na to, že byli kovově stříbrní.
Já zapojila své dovednosti v nanotechnice, zatímco Tony stavěl víc nahrubo.
"Tak co myslíš, hotovo?" zeptal se a nakukoval mi přes rameno. Myslím, že jsme se překonala, ale kdo vyhraje je dost sporné.
"Jo, jdeme ven," radostně jsem vyběhla po schodech následována mojí kočkou. Najednou mi nad hlavou proletěl orel a Tony mě zleva předběhl s hlasitým smíchem.
"Tak to teda ne," řekla jsem tiše a jediným signálem z mozku jsem aktivovala šupiny, které mě podporovaly v běhu. Vystřelila jsem jak poplašený hřebec a Tonyho jsem během vteřiny předběhla. Slyšela jsem jeho protest, ale už byl moc daleko. Hehe.
Vyběhla jsem na velkou plochu před domem a počkala na svoji kočku. Koukla na mě modrýma očkama, která byla velká jako dva dolary a tiše mňoukla.
Tony byl už na místě a na rameni mu seděl jeho orel, který na mě vynervovaně zařval. Takže má taky stažené zvířecí zvuky.
"Připraven?" Postavila jsem se do bojové pozice a zle se usmála. Přikývnul a nadechnul se k povelu.
"Pikachu, bojová výzbroj!" Zakřičel. Na výbuchy smíchu nebyl čas, orel se odrazil, vysunul ještě větší nože ze svých nohou a zakroužil nad námi, jak vybíral nejvhodnější úhel útoku.
"Meowe! Útok!" Zakřičela jsem na moji kočku, která čistě náhodou nesla také pokémonské jméno. Tady se geny nezapřou.
Kočka se přikrčila a čekala, až se orel rozhodne, co dál. Ten se konečně odhodlal a střemhlav na Meowa zaútočil, ten se nedal a rychlostí, že jsem to skoro ani neviděla, udělal kotoul a skočil orlovi na záda. Následovala bitva vysoko ve vzduchu, kdy se podařilo Pikachuovi chytnout Meowa do pařátů. Viděla jsem elektrické výboje a zasmála se.
"Myslíš, že jsem Meowovi nechala vodivý povrch?" Tony se zamračil a vymýšlel další strategii.
Vítězně se usmál.
"Pusť!" A orel pustil, moje čičinka padala k zemi z padesáti metrů, kde ji čekala nevyhnutelná smrt. Všechno se jakoby zpomalilo, slyšela jsem drcení štěrku pod koly přijíždějícího auta i orlí skřeky byly výraznější. Musela jsem něco udělat. Teď nebo bude pozdě.
Rozběhla jsem se proti skále a dvěma skoky se ocitla v pětimetrové výšce, odrážím se od kamene a letím výš a dál. Už jsem asi deset metrů nad zemí, když se mi dostane můj malý robotek do náruče. Nastává problém, kdy z takové výšky padám k zemi.
Dole jsem zaslechla povyk několika lidí, ale to už jsem se ocitla na vrcholku své letové trajektorie a najednou jsem byla zemi blíž a blíž. Věřila jsem, že to šupiny utlumí, ale co když ne? A co ten zbytek těla, který není kryt? Třeba hlava?
Už to byly jenom tři metry, dva metry, silné paže, obličej na štěrku a měkké tělo. Když jsem odstranila vlasy překážející mi ve výhledu, uviděla jsem pode mnou ležet Steva. Obočí mi vystřelilo do nebeských výšin. Prohlédla jsem si jeho obličej, který se zdál víc než šokovaně.
"Co se tváříš tak vyděšeně? Měla jsem to v malíku," řekla jsem docela hlasitě a stále ležela.
"Nevypadalo to tak," oponoval, chtěla jsem ještě namítat, ale to už mě z něho Tony tahal s obezřetným pohledem.
"No tak Kate, neválej se po tom starci," řekl a odsunul mě od něj do bezpečné vzdálenosti.
"Zdravím, Starku," řekl, smířený s jeho nekonečným popichováním.
"Zdravím, Kapitáne," řekl Tony, ale z jeho úst to znělo skoro jako urážka.
"Podvodníku," řekl lehce Tony, když kolem mě procházel, moje obracení očí už ale neviděl.
"Co to tu proboha vyvádíte?" zeptal se pohoršeně černoch s páskou přes oko. Za ním vyšla žena se zrzavými vlasy v tenké černé kombinéze, za ní přešlapoval muž s lukem v ruce a toulcem na zádech a zkoumavě si mě prohlížel. Na druhé straně stál uťáplý mužík s brýlemi, kterému bych rozhodně doporučila koupit si menší kalhoty. Vedle něj se tyčil dvoumetrový blonďák v prapodivném brnění a v ruce třímal kladivo.
"Já už mám zase halucinace," zašeptala jsem jenom pro sebe, ale Steve vedle mě se uchechtnul.
"Venčíme mazlíčky," odpověděl Tony, ale pirát už ho neposlouchal.
"Vy musíte být Kate." Černoch mi věnoval vážný pohled a já se v ten moment nezmohla na víc, než na nepatrné pokývnutí.
"Jsem Nick Fury, ředitel S.H.I.E.L.D.u a tohle jsou Avengers," oznámil mi s lehkým pohybem ruky do strany, kde ta podivná parta stála. Nečekal na mou reakci a došel se pozdravit s Pepper, která s úsměvem vyšla z domu.
"Ano to dělají pořád." Zaslechla jsem kousek stížnosti ze strany Pepper, ale u toho se láskyplně usmívala. Pak se ztratili v domě.
Seznamování se tedy ujal otec. Je divné ho tak oslovovat, budu mu říkat jenom Tony.
"Řeknu to stručně a jasně, dávej pozor, pojedu rychle zleva doprava. Vdova, Legolas, doktor a Viking. Odešel pirát, jak sis jistě všimla," byl by i pokračoval ve výčtu přezdívek, ale bouchla jsem ho do ramene, protože už se vidím, jak tomu chlapovi s lukem řeknu Legolasi a on mi prožene šíp jedním uchem dovnitř a druhým ven.
Všichni mi nějak pokývli na pozdrav a bez zbytečného zdržování se odebrali dovnitř. Nikdo se mě nakonec nezeptal, jak jsem se octla deset metrů nad zemí, asi viděli jenom pád.
Když jsem vešla do domu, napadlo mě, že jsem třeba v kómatu nebo mrtvá a svět si se mnou hraje. Jak poznám, jestli je to skutečné nebo ne?
Všichni Avengers seděli a postávali různě po obýváku a čekali, až začne schůze, nebo co se to v našem obýváku rozhodli uspořádat.
"Už jsme o tom mluvili, ale dneska máme nové informace," začal jejich velitel. Sedla jsem si na schody kousek od stojícího Rogerse a zmateně poslouchala.
"Zjistili jsme, že mutantů není mnoho. Odhadem jich je dvacet. Jsou téměř nezranitelní. Neprostřelíte je, ani neprobodnete. Jsou odolní žáru. Nikoho rychlejšího jste v životě neviděli, a pokud je rychle nezničíte, už ani neuvidíte."
Ztuhla jsem. Mluví tady o nějakých mutantech, ale přitom popisuje mě. Vlastnosti přesně odpovídají matčiným zápiskům. Vyměnila jsem si vyděšený pohled s Tonym, který vypadal, že asi omdlí.
"Ona dvacítka super lidí dneska ráno přepadla naši základnu. Ukradli smrtelně nebezpečné informace a zabili přes padesát agentů."
Koukla jsem na Pepper, která na mě sem tam s obavami koukla. Všichni tři jsme si byli plně vědomi, že tady mluví o lidech, jako jsem já. Vím, že Tony je přesvědčený o mé nevinně v celé této záležitosti, Pepper nejspíš taky, jenže co když si to rozmyslí? Nebo se můžou rozhodnout s Furym se o problému poradit.
"Cennou informaci jsme získali dnes ráno. Podařilo se nám vyfotografovat autorku těchto zrůd. Je to Hazel Eddinton."
Otřepala jsem se při slově zrůda. Fury všem ukázal na Tonyho hologramu její obličej. Ta žena mi byla něčím povědomá, její obličej. Ale ne, nedokázala jsem si ji s ničím spojit.
"Sledujeme její pohyb. Zítra večer vyrazíte do Las Vegas, kde se ukrývá spolu se svou malou armádou. Zničit, za každou cenu. Taková příležitost už nebude, využijeme její chybu."
Pořádně jsem si její fotku prohlédla a něco mi na ni nesedělo. To ten její malinký úšklebek. Byla na volném prostranství, bez maskování a sama. Tohle nebyla chyba.
"Žádnou chybu neudělala," řekla jsem najednou do ticha slabým hláskem, který po dlouhém mlčení zhrubl.
"Co tím myslíte?" zeptal se Fury a upřel na mě své vážné hnědé oko. Kdyby na mě nekoukal, ušklíbla bych si hrůzou.
"Myslím, že chtěla být viděna. A je docela možné, že chtěla, abyste si uvědomili, že je to jenom hra." Jak jsem řekla, všichni si začali obrázek detailně prohlížet.
Jako první se ozvala Vdova, nevím, jak se jmenuje, Tonyho seznámení bylo jediné, kterého se mi dnes dostalo.
"Má pravdu. Její výraz je jednoznačný."
Lehce jsem se na ni usmála, úsměv mi rychle oplatila a dál rozpitvávala její chování. Vlastně řekla přesně to, co jsem si myslela.
"To na věci nic nemění, musíte ji najít a zničit. Zítra v devět večer vás tady vyzvednu letounem," ukončil Fury schůzi a odešel. Možná jsem čekala něco víc, že třeba akci odvolají, aby nepadli do pasti, ale co já vím. Nejsem jednooký černoch.
"To s tím výrazem bylo dobré, nenapadlo mě se na to zaměřit," řekl Steve a sedl si na schod vedle mě. Usmála jsem se na něj.
"Natasha si toho všimla taky," odmávla jsem jeho chválu, ale zlepšil mi tím náladu.
"Ano, ale až po tobě," usmál se.
Mlčela jsem a Steve si toho všiml.
"Na co myslíš?" Vypadal, že ho to upřímně zajímá, ale já mu nemohla prozradit, kdo jsem a ještě se tak spojit s tou ženou.
"Kdo jsou tihle lidé," oznámila jsem mu falešný směr mých myšlenek a čekala, jestli mi s tím dilematem pomůže.
"Ten s kladivem je Thor, bůh hromu. Těžko se tomu věří, ale není z tohoto světa. To kladivo zvedne jenom ten, který je toho hoden. Snaž se, aby na tebe nespadlo," řekl a "nenápadně" u toho na Thora koukal. Vykulila jsem oči.
"On je mimozemšťan?!" vykřikla jsem šeptem, aby mě nikdo neslyšel. Všichni si povídali a nezbylo doufat, že nikdo z těch super lidí nemá super sluch. Fakt jsem se modlila.
Steve se zasmál. "Taky jsem byl v šoku, když jsem se vzbudil."
"A ten s brýlemi?" Koukla jsem na nejistě vypadající postavu u okna, muže, který se nad vtipnými příběhy, které si hrdinové mezi sebou vyprávěli, jenom pousmál.
"To je doktor Banner, Hulk. Určitě jsi o něm slyšela, před pár lety dost řádil."
"Ani ne," přiznala jsem a doufala, že to nebude chtít rozebírat. Prostě nevím, nevím, co znamená Hulk, a nevím, co před lety prováděl.
"S lukem je Hawkeye, smrtící lukostřelec. Jmenuje se Clint Barton. Vedle něj je jeho kamarádka Natasha Romanoff, smrtící zabiják."
"Takže nejsou všichni vylepšení, Natasha a Clinton jsou obyčejní lidé," ujistila jsem se.
"Ti jsou všechno, jen ne obyčejní," zasmál se a připojil se ke skupince přede mnou, která na něj opakovaně volala, aby se přidal.
*****
"Kate! Kate!" Uslyšela jsem volání Tonyho. Stála jsem opřena o zábradlí nad útesy, pozorovala moře a zapadající slunce.
Otočila jsem se na něj, aby mi mohl oznámit tu super novinu, z které byl evidentně nadšený.
"Ty. Já. Oni. Party. Za dvacet minut." Vypadal nadšeně a nechtěla jsem mu to kazit znechucenými obličeji, přece jen by mi party mohla pomoct od myšlenek strašících mě po celý den.
"Jaká party?"
"Grand Palace pořádá velký mejdan. No, možná spíš společenskou akci, každopádně bude tam hromada zazobaných zadků a takových lidí. Pár známých," řekl a vypadalo to, že nemám na vybranou.
"Nemám žádné šaty," vymlouvala jsem se chabě. Najednou mě popadl za předloktí a rozběhl se do mého pokoje. Cestou vykřikoval, že mi najde šaty, jaké svět ještě neviděl, což rozesmálo bavící se skupinku v obýváku.
Začal vyhazovat kusy oblečení na zem a hledal nějaký ucházející outfit. Na zemi končilo drahé oblečení všech barev a vzorů, materiálů i střihů.
"Jak jsi sem vlastně dostal všechno to oblečení ten den, kdy jsme se potkali?" zeptala jsem se na něco, co se možná stalo dávno, ale stále jsem na to nemohla přijít.
"Cože?" byl úplně zabraný do prohledávání mého šatníku.
"Byla jsem na policii, pak uběhlo pár hodin v nemocnici, podotýkám, že se to všechno stalo hodně pozdě v noci, pak přijedeme sem a já mám plně vybavený šatník, všechno ve správné velikosti," upřesnila jsem a dřepla si vedle něj.
"Jo to, no obvolal jsem pár lidi, kteří to během noci nakoupili," řekl jen a jakoby pes ucítil šunku, agresivně zahrabal hlouběji ve skříni.
"Ha!" Vykřikl a vytáhl šaty z téměř průhledné červené látky.
"To jsi můj otec, že mě chceš poslat na party v tomhle?!" Vykřikla jsem smíchy a radši mu pomohla s hledáním.
"Máš pravdu," řekl zamyšleně a odhodil je. Začínal tu být pořádný bordel.
Dá se říct, že naše snaha nevyšla vniveč. Našli jsme těsné černé šaty, které místy přecházely do zlatých, velmi neinvazivních, třpytek. Šaty byly vepředu do poloviny stehen a vzadu se lehká poloprůhledná látka táhla až na zem. Byly pěkné, docela se i trefily do mého vkusu. Tony mi k nim podal boty na vysokém podpatku, načež jsem na něj podezřívavě pohlédla a popíchla ho.
"Nechtěls být na střední módním návrhářem?"
Nic na to neřekl a poslal mě do koupelny, abych se namalovala a učesala. Byla tam i Natasha a pudrovala si nos.
"Sluší ti to," řekla, když mě uviděla. Měla na sobě temně rudé dlouhé šaty a vypadal dokonale. Vedle ní jsem si nepřipadala příliš sebevědomě.
"Tobě taky," přiznala jsem a připravila svůj obličej na několik hodin zábavy.
"No tak holky, co tam ještě pořád děláte?" chtěl vědět Tony a stepoval před dveřmi do koupelny.
Obrátila jsem oči v sloup. " Řekls to pozdě! Jak dlouho o té akci víš?"
"Asi půl roku, ale trochu jsem na ni zapomněl," úplně jsem viděla jak skrze dveře hází omluvné krčení ramen.
"Tak vidíš," zabrblala jsem tiše a zavřela řasenku.
"Je to obyčejná party, ne miss Amerika," konstatoval přes dveře.
"Někdy dokáže člověka docela vytočit," poznamená klidně Natasha a vyjde z koupelny.
"No tak ty bys na miss klidně mohla," pochválil ji, ale dokonale ho ignorovala a přidala se automaticky ke skupině v obýváku. Podívala jsem na něj, s jasnou nejistotou v očích.
"No páni," řekl jen a přejel mě očima. "Není co vytknout, vypadáš nádherně."
Stydlivě jsem se na něj usmála a vystoupila na chodbu. Pomalu jsem sešla tři schůdky do obýváku, na vysokých podpatcích jsem neměla až takovou zkušenost. Všichni už stáli u dveří a očividně se čekalo jenom na mě. První mě uviděla Pepper, která se v koupelně ani neukázala, protože ona prostě vypadá vždycky skvěle. No, trochu závist.
"Vypadáš úžasně," pochválila můj outfit a chytila mě za ruce, aby se mohla podívat na šaty bez překážek.
"To ty taky," pochválila jsem její čistě bílé šaty, které s jejími rovnými vlasy navozovaly pocit čisté elegance.
"Děkuju," usmála se.
"Můžeme jít!" křikl Tony k hloučku u východu, který se začal pomalu trousit ven. Všechny jsem si je prohlédla. Měli na sobě obleky, někteří vynechali sako, ale stále vypadali nezvykle obyčejně. Thorovo brnění, uniformy SHIELDu na obou agentech a velké kalhoty doktora mi prostě chyběly. Se Stevem jsme si vyměnili krátký pohled, přičemž se stihl usmát, já jsem to úplně nezvládla v čas, protože v tom obleku vypadal prostě dobře.
S lepší náladou jsem se vydala k autům, která naštěstí byla přistavena hned u dveří, tak jsem nemusela zdolávat štěrk. Sedla jsem si dozadu jednoho ze dvou aut a mačkala se tak se Stevem na neprostorných sedačkách.
"Vsadím dva tisíce, že tam budeme první!" hlásil Tony a provokoval tak stále profesionální Natashu.
"Po cestě budu přemýšlet, co si za to koupím," odpálila a nasela do auta.

A tak jsem já, Tony, Pepper a Steve, vyrazili na smrtelnou jízdu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama