15 m ů r á k

21. srpna 2015 v 19:53 | Joy |  KATE

Celá naše nesourodá skupina složená ze dvou titánů, dvou středně velkých titánů a doktora ve středním věku a čtyř neskutečně dobře oháknutých žen, se postupně sešla u jednoho stolu, kde byly převážně sladké věci, což mě neustále nutilo něco jíst.

"Kate?" Ujistila se překvapeně Jane, nečekala mě tady, neznala mě, vlastně mě neznal skoro nikdo. Pousmála jsem se na ni a schroupla kostku cukru. Neplánovaně jsem si u toho vzpomněla, jak Finnick Odair pojídá v druhém díle Hunger games kostky cukru. Nepamatuju si, kdo je moje matka, ale takovou volovinu jo?

"Ahoj, Jane."

"Vy dvě se znáte?" Zeptal se zmateně Thor, přišlo mi, že mluví neskutečně pomalu, tak nějak vznešeně. Ale pomalu.

"Krátce," odpověděla jsem se škraní plnou rozpouštějícího se cukru. Všichni nad tím jen pokrčili rameny.

"Co nám chcete říct?" Zeptala se vážná Natasha a oba si je změřila pohledem. Jsem si docela jistá, že už to taky ví. Její pozorovací talent je neskutečný, což jsem vypozorovala zase tím svým, ne tolik vyvinutým.

"Chtěli jsme vám říct, že budeme mít dítě," řekla Jane a za dnešní večer už podruhé si přede mnou někdo strhnul náplast.

Vteřina ticha, následována nadšeným jásotem, blahopřáním, objímáním, nadšenými rozhovory a smíchem. V této náladě už se všichni celý večer udrželi a najednou bylo všechno příjemnější. Rozhodlo se, že všichni půjdeme tancovat. Tony vzal Pepper na parket jako první a udělal u toho otočku jako baleťák, čímž jenom potvrdil, že vlastně nikdy nedospěl. Thor, u něhož mi ten lidský oblek přišel stále příliš výstřední, vzal Jane něžně za ruku a odvedl ji kousek od Tonyho s Pepper.

Steve mě požádal o tanec, jako já předtím jeho a Banner s Natashou na tom byli úplně stejně, jako když jsem s Rogersem tančila poprvé. Řekla jsem si, že nebudu jako oni a nijak jsem to nekomentovala.

Všichni se bavili a pohupovali se do hudby, najednou kousek od nás blikl fotoaparát, následovaný velkým množstvím dalšího cvakaní. Zpoza rohu se najednou vyrojilo snad dvacet fotografů, kteří na nic nečekali a fotili všechny okolo. Do toho se zamíchalo snad padesát chlapů z oddílu muži v černém nebo co a do toho ještě hosti začali vznešeně opouštět prostory sálu a mířili do jiného, kde jsem ještě nebyla. Trochu zmatek, a když jsem se snažila uhnout rychle proplouvajícímu páru, šlápla jsem si na šaty a padala k zemi.

Dalo by se říct, že jsem padala v klidu. Jakoby sebevrah padal k hladině. Přesně jak jsem očekávala, zachytily mě Stevovy ruce. Byla jsem už v hlubokém záklonu a on se musel trochu zohnout, aby mě chytil. Tak tomu říkám krásná taneční pozice! Netrvalo to ani tři vteřiny, ale fotek v téhle póze jsme měli už asi sto.

Rozpačitě jsme na sebe koukli a jedním krátkým pohledem tak ohodnotili onu situaci.

"Díky," poděkovala jsem a vzpomněla si u toho, jak mě zachytil tehdy v kuchyni.

"Za málo," odpověděl. Tak tahle odpověď mi vždycky přišla zvláštní. Co je to málo, o kterém se automatická odpověď zmiňuje? Lidé si to nejspíš ani neuvědomují, ale mě to vždycky iritovalo.

***

Zjistila jsem, že všichni lidé buď někam zmizeli, nebo se přemístili do části s barem. Tam jsem se usadila a objednala si náhodný koktejl, na který jsem ukázala prstem. Nebyla jsem ještě ani v polovině, když si na židličku vedle mě přisedl nějaký chlap. Kolem bylo volných asi třicet dalších židlí, jeho přítomnost tak blízko byla divná. Jakoby si chlap vybral z třiceti pisoárů zrovna ten vedle jednoho obsazeného. Prostě divné.

Všimla jsem si, že na mě zboku zírá, tak jsem se naštvaně otočila a podrážděně ho sjela pohledem.

"Dobrý den, jsem James Irwin," představil se skoro až vznešeně a podal mi ruku. Lehce jsem ji uchopila a třepla. Jako kočka s mrtvou myší.

"Jsem..." Ovšem pán si chtěl hrát na úchyla a tak mi skočil do řeči.

"Já vím, kdo jsi. Jsi Kate Mosley. Už jsme se potkali, ale nemyslím, že si mě pamatuješ," řekl a shovívavě se na mě usmál. Už na první pohled byl ten chlap divný. Všechno na mě křičelo, že s ním nechci dýchat stejný vzduch, ať uteču, ať někomu řeknu, že jsem tady s ním, aby na mě dali pozor. Ale neudělala jsem to. A takhle, dámy a pánové, začínají všechny kriminálky, kde se holka nechá v tichosti zabít nějakým ujetým chlapem.

"Myslím, že vás bych si pamatovala," řekla jsem a lehce tak poukázala, že se chová jako magor. Ovšem vzhledově mi byl něčím povědomý. Světle hnědé vlasy, vystouplé čelisti a za moderními brýlemi oči modré, jako obloha ze Simpsonů. Byl jako z noční můry, na kterou si nepamatujete. Takový ten nepříjemný pocit.

"Jste tu s otcem?" zeptal se nevinně a objednal si stejný drink jako já.

"Ano," odpověděla jsem nanejvýš úsečně a usrkla ze svého brčka.

"Viděl jsem tady i ostatní," řekl a narážel tím nejspíš na ostatní Avegery.

"Jistě." A já z toho mám jako sednout na prdel nebo co?

"Vzpomínáte si na matku?" zeptal se a už se nevěnoval svému pití, ale propaloval mě očima. Vyděšeně jsem seskočila ze stoličky a couvla.

"Co tím myslíte?" naježila jsem se a z očí mi sršely blesky. Teď závidím Thorovi, který by to dokázal i realizovat.

Opatrně, jako číhající šelma, seskočil ze své židle a popošel krok ke mně. Ucouvla jsem, on postoupil. Nemá cenu utíkat, takže jsem zůstala stát.

"Vzpomínáte si na své dětství?" Zeptal se a přimhouřil oči, jako by to snad věděl.

"Co to má znamenat?"

"Nevzpomínáte si na nic, že ne? Nevíte jméno vaší matky, nevíte, jaká byla vaše oblíbená hračka, ani kde jste vyrůstala," řekl to jako jasnou věc. Jako fakt pro všechny dobře známý, ale mě se z toho postavily chlupy.

Zamračila jsem se a otočila se, že odejdu, ale chytil mě za paži a otočil mě.

"Nemůžeš před tím utíkat napořád. Ty víš, že sem nepatříš," řekl a najednou tu byl Tony a propaloval toho chlapa nenávistným pohledem.

"Okamžitě ji pusť," přikázal ledovým hlasem. Napadlo mě, že bych teď proti němu stát opravdu nechtěla.

Jenom se zasmál a pustil mě. Otočil se a odešel.

"Co to sakra bylo?!" zeptal se vytočeně Tony a koukal na jeho mizející záda.

"Já nevím. Mluvil o matce a o mém dětství," rozklepala jsem se a nechala se jím obejmout.

"Co ještě řekl?" zeptal se tiše.

"Řekl, že sem nepatřím a že před tím nemůžu pořád utíkat," hluboce jsem se nadechla a vydechla, než jsem se úplně uklidnila.
Oba jsme mlčeli, nebylo, co dodat. Přemýšleli jsme, co to mělo znamenat, kdo to byl, ale nebylo, jak to zjistit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama