17. 1 0 0 0 f a c e s

21. srpna 2015 v 19:55 | Joy |  KATE

Další den jsem se rozhodla zajít za Lissou. Neviděla jsem ji už hrozně dlouho a byla jsem ohledně toho setkání trochu nervózní.
Půjčila jsem si z garáže auto, i když nevím, že bych měla řidičák, ale zas tak těžké to být nemůže ne? Vybrala jsem si takové docela nenápadné, ale přesto pěkné auto a vyjela do Miami. Pepper s Jane nebyly doma, takže se to obešlo bez jakýchkoli problémů.
V první zatáčce jsem to málem nevybrala, ale dopadlo to dobře a já neskončila na dně útesu. Ovšem svým řevem jsem vyděsila párek racků, co se přetahoval o rybku.
Zajela jsem do ulice, kterou mi JARVIS poradil a našla i dům. Nejistě jsem vystoupila ven a došla ke dveřím. Zvedla jsem ruku, že zaklepu, ale najednou se zevnitř ozval hluk. Něco se roztříštilo na podlaze a někdo začal plakat.
"Co to sakra...?" nedořekla jsem a někdo kolem mě proletěl jako blesk. Byli to dva kluci, možná stejně staří jako já a nesli sportovní tašku plnou věcí.
"Ne!" slyšela jsem naříkání zevnitř. Rozhodla jsem se během vteřiny a jedinou myšlenkou zprovoznila šupiny. Lehkým skoky jsem je během chvilky doběhla a jednoho z nich srazila k zemi. Leželi jsme na trávě a on byl pode mnou. Najednou se ke mně přihnal ten druhý kluk a chytil mě za ramena a chtěl mě odstrčit, ale nestihl ani mrknout, já jsem se ve vzduchu otočila, obmotala mu nohy kolem krku a škubla, oba jsme spadli, ale on jediný už se nezvedl. Byl v bezvědomí. Doufám.
Druhý si zděšeně sedl na trávu a zvedl ruce v obraném gestu. "V klidu! V klidu!"
Ze dveří vyběhla Lissina rodina a nevěřícně sledovali situaci. Taky jsem docela koukala.
"Pohneš se a pověsím tě za oko na támhle ten strom," usmála jsem se na toho sedícího a šla obejmout Lissu. Její rodiče vzali tašku a prohledali ji, jestli je tam všechno, co jim bylo ukradeno. Šťastně mě oba objali, na což jsem nebyla úplně připravená, ale bez větších protestů, jsem jim stisk oplatila.
Lissin otec měl roztržený ret a pod okem se mu rýsovala malá podlitinka, ale jinak se zdáli v pořádku. Stále dokola mi děkovali a nakonec mě pozvali k nim na oběd, na to jsem nemohla říct ne. Rodiče zavolali policii, která se sem dostavila během chvilky, protože byli zrovna poblíž. Oba je sebrali.
"Chutná ti hrachová polévka, Kate?" Zeptala se s obavami Lissina matka, viděla jsem, jak po mě pokukovala a asi nevěděla, jak se ke mně má chovat.
"Jistě, děkuju," vzala jsem podávaný talíř a nasypala si do něj suché kuličky. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem v podobném domě žila, ale tady to bylo jiné. V místnosti bylo hodně světla a vypadalo to tu útulně. Polívka chutnala skvěle. Možná jsem hrachovku posunula do mojí TOP 10 polívek.
"Tak co tady vlastně děláš?" zeptal se mě Lissin otec, když foukal horkou polívku.
"Přišla jsem za Lissou," oznámila jsem mu a aby to nevypadlo, že se o ní bavíme, jakoby tu nebyla, koukla jsem na ni. Zářila nadšením, což u mě vyvolávalo vlastní vlnu štěstí.
"Jak se ti u Starků líbí?" zeptala se mě konečně i Lissa, která o polívku nejevila zájem.
"Jo, dá se to," řekla jsem a obě jsme se zasmály.
"Jak s nimi vycházíš?" zajímala se dál a konečně uchopila lžíci.
"Dobře. Pepper nebyla problém od začátku, ale s Tonym to chvilku trvalo. Ale co ty? Jak se máš?" Chtěla jsem vědět, protože jsem ji neviděla TAK MOC dlouho a její přítomnost mi chyběla.
"Našla jsem si novou práci," usmála se hrdě. "Dodělávám si přes léto školu a ta mi nabídla velké peníze za nějaké občasné pomáhání."
Zdála se novým vývojem událostí tak nadšená, až mě to naplňovalo jistou dávkou štěstí. Ale jak si mohla dovolit chodit na takovou školu, když předtím neměli skoro na bydlení?
"Za to ti chceme moc poděkovat, Kate," řekla její mamka a chytila mě za ruku.
"Za co?" Nechápala jsem a už nejedla.
"No za tu práci, kterou nám tvůj otec sehnal. Moc nám to pomohlo," řekl s vděkem otec. Ráda bych se na ně usmála a ujistila je, že to nebyl problém, ale upřímně jsem s tím neměla nic společného.
"Nezmínil se," řekla jsem a nevěřila, že to doopravdy udělal. "Kde- kde teď pracujete?"
Všichni se zdáli zmatení, mysleli si, že jsem to zařídila já. Tony se tady ukázal jako opravdový charakter.
"No pracujeme u pana Starka ve firmě. Stejné zaměstnání, ale na lepším místě a s mnohem lepším příjmem," pochvalovali si rodiče a vzájemně se pustili do vyprávění historek, co se jim přihodily v práci. Vzpomínám si, že se Liss zmínila, že její matka je uklízečka a otec údržbář.
"Bylo to výborné, moc děkuju," pochválila jsem jídlo, když jsem s ním skončila, dosud docela zamlklá, jak jsem se v myšlenkách zabývala Tonym. Chtěla jsem Lissinu matku i přímo oslovit a pochvalu tak adresovat, ale příjmení vlastně dosud neznám.
"Nevadilo by, kdybychom šli s Liss na chvíli ven?" Zeptala jsem se takovým tím prosíkem, jaký používáte na dospělé, když něco moc moc chcete.
"Jistěže nevadilo!" Vykulila oči Lissina matka a tím se s námi i rozloučila.
***
"Tak povídej, co je nového!" pobídla jsem jí nadšeně, když jsme se skřípěním pneumatik vyrazili ulicemi rozpálené Miami.
"Nic moc. Jak jsem říkala, chodím do školy, vydělávám a mám přítele," řekla a to poslední jenom zašeptala. Snad abych si toho nevšimla. No jasně.
"Fakt? No tak povídej!" Rychle jsem na ni koukla, ale radši jsem se dívala na vozovku, zase tak super ještě neřídím.
"Je hodný, má práci, je vtipný. Je hrozně pěkný. Už jsme spolu skoro tři týdny," chlubila se a já jí to z celého srdce přála, zdá se, že se její život změnil dost zásadně. Stejně jako ten můj.
Řekla mi, jak se seznámili, což bylo docela překvapující. Dělá na recepci ve firmě mého otce.
***
Asi za tři hodiny, kdy jsme se jen tak procházely městem, mi řekla, že musí jít domů, aby se připravila na školu, což jsem nechápala, ale rozhodně jsem ji v tom chtěla podpořit. Zajela jsem jí skoro až ke dveřím a rozloučila se.
Na zpáteční cestě jsem jela asi trochu rychleji, než bylo povoleno a ve zpětném zrcátku na mě zasvítila ta hnusná dvojbarevná světýlka. Policie.
"Sakra!" zanadávala jsem nahlas. Dlaně na volantu se mi náhle orosily a já začala panikařit. Zastavila jsem u krajnice a rychle hrabala v přihrádkách, jestli by mi tam nemohlo něco pomoct. Našla jsem tam řidičák Jane. Sakra ukradla jsem Jane auto! Pomohlo by to, kdybych uměla měnit obličeje. Teď s tím už nic neudělám. Hlavou mi proběhlo, jak Jane vypadá a to už byl policista u okýnka a neúnavně klepal, abych ho stáhla.
Když sklo sjelo, nevinně jsem se na něj usmála. "Ano?"
"Vaše doklady prosím," řekl znuděně a koukl na mě přes jeho zrcadlové pilotky. A pak jsem to uviděla. V odrazu na mě vyjeveně koukala Jane, já vypadala jako Jane a to do všech detailů, včetně vlasů! Obličej neměl moc ostré detaily, nejspíš na mě šupiny ze zbytku těla vrhaly barevné paprsky, nebo tak něco. Vykuleně jsem mu zírala do brýlí, takže jsem vypadala jako idiot, že na něj tak vyjeveně koukám. Nehodlala jsem pokoušet štěstí, že by ten zázrak najednou zmizel a rychle jsem mu podala řidičák, který jsem tam našla.
"Všechno v pořádku, můžete jet. Ale prosím, pomaleji," snížení rychlosti naznačil dvěma zobáčky z rukou a udělal u toho takový nepříjemný obličej. Převrátila jsem nad tím oči a šlápla na plyn. Ooooo můj bože! Umím měnit obličeje!

S hlasitým zavýsknutím jsem vyrazila do města.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama