18 b í l é p l á ž e

21. srpna 2015 v 19:56 | Joy |  KATE

Někdy přemýšlím, proč mám neustálou potřebu dělat něco tajně. Nikdo mě nesleduje ani neohrožuje a já přesto s radostí a klidem ohrožuji své okolí znovu a znovu.
Zastávka u Lissy byla jenom jeden plán na dnešek. Měla jsem v merku ještě něco mnohem akčnějšího a taky dost nebezpečného. Po oné strkanici s policajtem, po které jsem byla na nepříjemném šití, jsem se rozhodla, že už nikdy nenechám obličej bez ochrany. Sice už se jizvy i modřiny stáhly a vypadám zase normálně, nikdy na to nezapomenu.
Možná už vám to došlo, hodlám si ošupinovat i hlavu. Je to jako tetování, když si dáte jedno, musíte mít další a další. Je to jako droga. Ten pocit nezranitelnosti je tak lákavý, že pro to udělám cokoli.
Jako třeba teď. Mířím asi devadesát kilometrů jižně od města, až na úplný cíp Floridy a ještě hodinu rychlé jízdy přes nekončící mosty mezi ostrůvky. Na ostrově jménem Long Key by se měl nacházet velký skalnatý útes s jeskyní, o které ví jen místní a nadšenci. Ovšem nachází se tam, podle zápisků mé matky, poklad ve formě úchvatné zásoby vibrania, nejvzácnějšího kovu na zemi, který kryje celé mé tělo.
Chodí tam mládež, aby otestovali své kvality, protože tam prý straší. Google se taky zmiňuje o nějakých mrtvolách. Ale nejsme děti, no ne?
Cesta mi trvá až nepříjemně dlouho, ale když dorazím, vylezu přímo na pláži. Roste na ní několik palem. Písek je lákavě bílý a v modré vodě se leskne čísi bílý zadek. Oh, nudapláž. O tomhle se google nezmínil.
Na písku ležel pod skloněnou palmou v "sexy" póze velmi obézní pán s knírkem na horním rtu a s úsměvem na mě koukal. Poslal mi vzdušný polibek. Bohužel byl čelem, takže no.... ahh, bože ono se to pohlo! Zrudla jsem až na zadku a urychleně se vzdálila.
S přehledem odolám pokušení schladit se v oceánu, už jen kvůli přítomnosti těch naháčů, a vyrazím k útesu. Nebylo pochyb, že je to on. Byl to skalnatý zub čnějící vysoko nad ostatní skály, a kdyby tady žili havrani, určitě by hrozivě lítali kolem vrcholu.
Probrodím se skrz nestabilní písek, který se mi po hrstech sype do tenisek, a na konci trasy s hrůzou zjišťuju, že se do jeskyně dá dostat jenom skokem z pěti metrů do moře, protože jsem přijela v době přílivu, kdy je voda vysoko.
"No bezva, jak jinak?" Zavrčela jsem otráveně a zula si boty. Myslím, že by to chtělo ještě víc těch překážek. Naštěstí jsem byla krytá hustým porostem před zraky nudistů, třeba si ani nevšimnou, co udělám.
Nadechla jsem se a skočila do ďábelsky vířící vody. Dopad by se ještě celkem dal, ale vlny si se mnou pohrávaly a nebezpečně rychle mě pohazovaly směrem k ostrým skalám. Vzpomněla jsem si u toho, podotýkám, že v horší čas to ani přijít nemohlo, na topící se Bellu a jak ji zachránil Jake. Velmi nápomocné, děkuji mnohokrát.
Topící se. Topí se. Já se topím. Vykulila jsem oči a kopla nohama, abych se mohla nadechnout, ale voda mě tlačila níž. Proud mě tlačil ke dnu, ležící metry pode mnou. Najednou přišla další vlna a smýkla mnou přímo do skály. Šupiny utlumily náraz natolik, že bych se klidně mohla odrazit od matrace a nepoznala bych rozdíl.
Topila jsem se, když mě opouštěla matka. Začal se mi vracet pocit, kdy se to stalo. Panika, bezmoc, bolest a voda v plicích.
Nechci umřít utopením! Proč jsem tady sakra lezla! Ale na druhou stranu, jinou příležitost už mít nebudu, musím se do té jeskyně dostat. Šupiny ve vodě modře zazářily, pod náporem nevyřknutých proseb. Na poslední chvíli jsem se odrazila od stěny a vystřelila k hladině. Bohužel jsem kopla asi příliš a vyletěla jsem dva metry nad hladinu, div, že jsem nenarazila do stěny nad jeskyní.
Zajela jsem opět do vody a urychleně začala plavat zatopenou jeskyní. Byla tam tma, ale jak jsem se z matčiných poznámek dozvěděla, šupiny dokáží nasimulovat jakoukoli barvu i záření. Žlutě jsem se tedy rozzářila a plavala. Jeskyně šla do hloubky a mě začal docházet dech. Zrychlila jsem, co to jen šlo, a doufala, že brzy uvidím nějakou vzduchovou kapsu, ale nic.
Matka ve svém deníku psala, že bych měla ujít asi 40 metrů, pak tam bude šplhání. Což pro mě znamená kyslík.
Už jsem myslela, že to nezvládnu, palčivá bolest v plicích začínala být neúnosnou, ale po několika metrech jsem opravdu uviděla hladinu.
Vyškrábala jsem se z vody a ztěžka oddychovala. Ležela jsem na břiše v obrovské jeskyni, tak temné, že ani moje světýlko ji nedokázalo prosvítit celou. Strop se tyčil až do nedohledna a nejzazší kouty a zákruty opakovaly moje tiché výdechy.
Už chápu, proč sem ty děcka chodí. Strašidelnější místo jsem ještě neviděla. Popošla jsem, abych viděla, jestli nenajdu, co hledám, ale kromě několika vysokých kamenů, za kterými by klidně mohlo být něco schované, nic v jeskyni nebylo. Obešla jsem ji dvakrát podél stěn, ale nic jsem nenašla. Žádná chodba, žádná šachta, žádné Vibranium. Sedla jsem si na nejvyšší skálu, která čněla nad povrch asi dva a půl metru a koukala na vlnky na hladině přístupového jezírka.
Matka to napsala jen útržkovitě, cíp Floridy, zubovitá skála, jeskyně, 40 metrů, stěna. Tím to skončilo. Co jsem z toho jako měla vyčíst? Bude tady truhla plná Vibrania nebo to budu muset vymlátit krumpáčem ze stěny? Taková pomoc mě vážně baví.
Řekla jsem si, že počkám, až příliv trochu opadne, abych měla v chodbě vzduchovou rezervu aspoň u stropu. Mohlo by to být tak za hodinku dvě.
Seděla jsem tam a při příležitosti, že mě nikdo neslyší, jsem začala zpívat první písničku, která mi přišla na mysl. La vie en rose. Poslouchala jsem ji skoro celou cestu sem, nemohla jsem se jí nabažit. Sice jsem neměla žádný doprovod, ale komu to má vadit, nikdo tu není. Akustika tu byla neuvěřitelná, takže to znělo dobře, i když upřímně nebylo.
Spustila jsem a kolébala se u toho rytmu, pleskala dlaněmi do vlhké skály, abych aspoň navodila zdání nějaké té hudby. Už jsem byla skoro v polovině, když se zvuky začaly stále víc a víc podobat něčemu přijatelnému. Vysoké táhlé zvuky, podobné Panově flétně. Nejdřív tiché, nenápadné, jako když venku mrholí, ale čím tišeji jsem zpívala, tím hlasitější byl ten zvuk. Opakoval melodii mého zpěvu. Už nebylo pochyb, že se jedná o reálný zvuk. Snad poprvé v životě, co jsem si jistá, že nemám halucinace.
"Halo?" pípla jsem do ticha. Musí tam někdo být, tak dokonalé zvuky nevykouzlí kameny, to se mi nesnažte ani navrhnout. Strašidelnou pověru jsem v mysli zastrčila, abych nemusela být vyděšenější, než už jsem.
"Halo?" ozvalo se těsně za mnou. Vyděšeně jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. Nebylo to jako ozvěna, ale jako by někdo stál přímo za mými zády! Nešťastně jsem se otáčela ze strany na stranu, ale asi jsem si to dělala ještě horší.
"Kdo je tu?" řekla jsem už hlasitěji. Doufala jsem, že tentokrát se neozve nic blízko.

"Kdo je tam?" ozvalo se zpátky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama