19 j e s k y n n í m u ž

21. srpna 2015 v 19:57 | Joy |  KATE

I když jsem předtím chtěla počkat na odliv, teď jsem byla ochotná skočit do vody, přeplavat Atlantik, doběhnout do středu Evropy a zamknout se u prezidenta v ložnici.
"Kdo jsi?!" zakřičela jsem na studené stěny.
"A kdo jsi ty?" Zeptala se mě jeskyně klidným hlasem, budícím respekt.
"Co chceš?" už jsem byla zoufalá. Co se to tu děje! Proč mi ozvěna odpovídá jinak, co je to za místo?!
"Co ty chceš?" opět jiná odpověď, to nemůže být ozvěna. Musí se mnou někdo mluvit. Mluví se mnou jenom nějaký úchylný člověk. Není se čeho bát, je to jenom člověk. Výdech nádech, výdech nádech.
"Potřebuju Vibranium," odpověděla jsem přiškrceným hlasem.
"To říkají všichni," ozvalo se z dálky.
"Nejspíš to bude pravda," opáčila jsem, i přesto, že mi po zádech stékal ledový pot.
"Kdo jsi," ozvalo se mi těsně za zády. Už zase.
"Jsem Kate," řekla jsem a nechápala, co to tady dělám. Mluvím do skály a někdo ze mě má za rohem srandu.
"Na co potřebuješ Vibranium, Kate Mosley?" Pokud to doteď bylo úchylné, co je to potom teď?
"Jak víš, jak se jmenuju?" zeptala jsem se s roztřepaným hlasem.
"Odpověz," přikázal mi hlas, znějící na chlup stejně jako ten můj. Bezděčně jsem si představila, jak někdo za rohem sedí u počítače a hledá si o mě informace, zatímco mluví do rozhlasu u stropu, co zkresluje hlas. Bylo by to přijatelné vysvětlení. Nebo ne?
"Na ochranu," řekla jsem tak napůl popravdě a začala opět prohledávat jeskyni.
"To taky říkají všichni," opáčila naštvaně stěna. Co to!? Jakoby ve stěně někdo byl, ale přitom ne. Vycházelo to přímo z ní.
"Asi na tom něco bude, ne?"
"Všichni jsou to lháři!" sykot se rozlehl jeskyní a rozvibroval vzduch, až mi zalehly uši.
"Tak co? Pomůžeš mi, nebo jak?" chtěla jsem vědět, onen prvotní strach opadl a já už si připadala jenom jako vyšinutý cvok. Což už není tak nevšední pocit. Ovšem hluboko v sobě jsem cítila, podivnou jistotu, že bych tady vůbec neměla být.
Nic se neozvalo, dokonce ani moje vlastní ozvěna, což bylo, nebudeme si lhát, opět děsivé.
"Znáš tuhle melodii?" ozval se hlas, ale byl jiný. Byl chlapecký, hluboký a smutný.
Ozvalo se pár úvodních tichých not z jeho flétny. Byly čisté, jasné, naléhavé. Smutné a zároveň plné života. Naděje. Znala jsem tu melodii. Kdysi, z dětství. Vracela mi pocity z minulosti. Pocit lásky.
"Je to Sloní mrak," zašeptala jsem. Nevěděla jsem, odkud se ten název vynořil, prostě byl tam, stejně jako moje vědomosti, které překvapily jak mě tak Tonyho, které daly život mě i mé robotické kočce.
"Jsi to ty, nebyl jsem si jistý" řekl chlapec a v jeho hlase zněl úsměv. Jak to myslel? Jistě, že jsem to já.
"Co tím myslíš?"
"Pojď za zvukem," zašeptal, takže jsem to skoro přeslechla. Co zase znamená toto? Zvuky se tady ozývají všude.
Ovšem to nebyla pravda. Už bych si na to měla zvyknout, tady není nic takové, jak se zdá. Ze zapadlého koutu, kam jsem se už nejméně pětkrát dívala, se ozvala flétna. Kupodivu tam byl otvor, který jsem předtím neviděla.
Úzký vlhký tunel mě vedl dlouho, Sloní mrak mi zněl v uších a ukazoval cestu spletitou jeskyní. Sama se odsud určitě nedostanu.
Vstoupila jsem do další jeskyně, podobné té první, ale tady bylo světlo, podivně nazelenalé, táhnoucí se po stěnách. Možná fosforeskující řasy.
A ve středu stál on. Vysoký černovlasý kluk o hlavu vyšší než já. Laskavě se usmíval a koukal na mě očima barvy zralých oliv. Nasvícený zelenými stěnami vypadal téměř královsky. Oblečený byl v obyčejném černém tričku a v černých volných teplácích.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se klidně a prohlížela si jeho tvář. Byla mi něčím povědomá. Už to začíná být stereotypní.
"Adrian," řekl a já chtěla v duchu zatancovat. No konečně něco konkrétního!
"Jak to, že mě znáš?" podezřívavě jsem si ho prohlédla očima, pobaveně se zasmál. Ale vypadal, že je mu ta otázka líto.
"Ty mě znáš taky, jenom si to nepamatuješ."
"Proč to ksakru všichni říkají a nevysvětlí to?!" zakřičela jsem na něj zlostně. Už mě nebavilo, že o mně ostatní ví víc než já sama.
"Protože je to pro tebe lepší," řekl opět pan tajemný a vyrazil na odchod.
"Kam-kam si myslíš, že jdeš?" křiknu na jeho vzdalující se postavu, zlostí skoro neschopná slova.
"Pro tvoje Vibranium," uchechtne se a já vyrážím za ním. To měl říct hned.
Dovede mě do menší jeskyňky, ale o to úchvatnější. Je cela z lesklého kamene a je nad slunce jasné, že je to Vibranium. Nejvzácnější kov na světě a já našla minimálně tři tuny a to jenom na povrchu.
"Stoupni si za mě," řekne mi a rukou mě zatlačí za svoje záda. Jeho postava byla hubená, to bylo první, co mě napadlo. Ramena měl sice širší než boky, ale zdá se být ten typ, co se od bitev chytře drží dál.
Přiloží si flétnu k ústům a silně foukne do trubičky s nejvyšším tónem. Zní dlouho, hlasitě a rozvibrovává každou molekulu vzduchu, masa i kamene.
Vibranium je kov, který odráží každou vibraci, ale zdálo se, že má flétna navrch. Kámen se roztřepal a objevilo se několik prasklin, ty se rozšiřovaly s každou vteřinou, až se na zem sesypala hromada úlomků. Pak přestal hrát.
"Vezmi si, kolik potřebuješ," řekl smutně. Neváhala jsem a od oka posbírala čtyři kamínky o velikosti dolaru. Víc určitě nevyužiju a nemám v plánu na tom zbohatnout. Ale když jsem se pak na tu nechtěnou hromadu zadívala, rozhodla jsem se ještě pro jeden úlomek velikosti pěsti. To jen kdyby náhodou byl potřeba.
"Díky," poděkovala jsem nadšeně. Už jenom zbývá zahřát kov na 900 stupňů, vytvarovat snad miliardu šupin, pospojovat je nano pacičkami a překrýt je syntetickou kůží. Brnkačka.
"Co tady vlastně děláš? Celé dny tady sedíš, hraješ na flétnu a koukáš do zdi?" Zasmála jsem se, abych ho trošku rozveselila, ale zachmuřil se snad ještě víc.
"Vlastně ano. Už ani nevím, jak jsem tady dlouho, co je za rok?" Zůstala jsem na něj zírat. Trčí v téhle děsivé jeskyni už tak dlouho? To nepočítá dny nebo tak něco? Vlastně nevidí světlo... Tleskáme, Kate.
"24. Června 2015," řekla jsem a čekala na jeho reakci. Zdál se vyvedený z míry asi tak, jako já.
Mlčel a koukal vyjeveně do zdi.
"Kdy-kdy jsi sem přišel?" chtěla jsem vědět a nedočkavě čekala na odpověď.
"Roku 1944."
"Takže jsi tady v jeskyni, kolik, sedmdesát jedna let?" řekla jsem jakoby odhadem, ale pečlivě jsem to počítala. Zněla jsem trochu nevěřícně, ale vzhledem ke Stevově minulosti, dnešním událostem a faktu, že se v našem obýváku běžně scházejí bohové, chlapi, co se mění na zelené nahaté týpky a sérioví zabijáci, tohle nebylo nic tak neobvyklého.
Hlasitě polkl. Vypadal, že za chvilku omdlí.
"Proč jsi nikdy neodešel?" nechápavě jsem zavrtěla hlavou a podezřívavě si ho prohlédla. Někoho mi hrozně připomínal.
"Protože jsem nesměl," řekl tajemně, asi nechtíc, ale já už na takové věci neměla nervy.
"Můžeš chvilku mluvit normálně?! Poslední dny mám fakt štěstí na lidi, tak mi to stručně řekni, nebo mě vytočíš" pohrozila jsem mu, zasmál se a vytočil mě. Nevím, kde se ve mně bralo tolik agrese, asi to bylo způsobeno psychickým vyčerpáním.
"Byl konec druhé světové války, byl jsem tajnou zbraní Německa, americkým občanem, ruským zajatcem. Ta flétna, na kterou hraju, by dokázala rozbít diamant jedním hvízdnutím. Jedním tónem by smetla armádu, rozervala tanky na tisíc kousků, zvedla by vlnu z oceánu, že by smetla Velkou čínskou zeď a srovnala se zemí nejvyšší budovu."
Jestli náhodou nebylo lepší, když mi nic neříkal, povzdechla jsem si v duchu.
"To tě naučili v Německu?" poznamenala jsem kousavě, protože takové velkolepé promluvy nemohl mít snad ani nikdo jiný než nacistické Německo.
"Je to pravda," koukl na mě významně. Věřím tomu, teda kromě té Čínské zdi, tady už to smrdí nadsázkou.
"A proč si tedy pořád tady, když ti flétna dokáže prohvízdnout cestu ven?" zeptala jsem se a rukou naznačila ten bájný hvizd.
"Věříš v magii?" zeptal se opatrně.
"Momentálně bych se nedivila ničemu," přimhouřila jsem na něj oči, protože to vypadalo, že mě čeká lekce čar a kouzel.
"Jakmile skončila válka, Američané si mě vyzvedli v Rusku. Nevím přesně jak, byl jsem trochu mimo. Probudil jsem se tady, já a můj kamarád Harry. Řekli nám, že jsme zde byli pomocí nějakého vesmírného kouzla zakonzervováni. Jakýkoli pokus o útěk nás bude okamžitě stát život. Asi chápeš, že jsme tomu nevěřili a vysmáli se jim do obličeje. Harry seskočil stěnu jako první, jakmile dopadl, rozplynul se v nic. Zabrzdil jsem to tak tak. Byla to dostatečná ukázka. Oznámili mi, že jeskyni můžu opustit, jakmile slunce vyjde s číslem 25915. Do té doby zde musím hlídat zásobu Vibrania."
"25 915 dní," vydechla jsem. Řekli mu, že tady umře, to že nezestárne ani o den nemohl vědět, a dělali si z něj srandu takovými hádankami.
"Ano, ale neviděl jsem oblohu, neměl jsem šanci čas jakkoli sledovat. Příliv je tady jiný, neřídí se stejnými pravidly," povzdechl si.
"To je divné," prohodila jsem tiše. Jak může být příliv a odliv jiný než mimo jeskyni?
"Občas tady někdo zašel, děcka a takoví ti dobrodruzi, ale když jsem se jich zeptal na datum, utekli," usmál se, ale nebyla v tom žádná radost.
"Už patnáct let přetahuješ. Odejdeš tedy se mnou? Říkáš, že mě znáš, tak mi tedy můžeš věřit, ne?" Povzbudivě jsem se na něj koukla a doufala, už jen pro jeho dobro, že to bude i jeho přání.
"Nevím, svět se musel hodně změnit," zaváhal. "A nemohl. Kdybych ti věřil předtím, už bys mě tady nenašla."
Co tím jako myslel, byla jsem zlý člověk? Byla jsem snad nebezpečná? Dělá si srandu? A takové detaily mi vesmír zatajuje?
Vzpomněla jsem si, že Steve je na tom se skokem v čase podobně. Mohl by mu pomoct se s tím vyrovnat, říct mu, co se změnilo a co všechno se stalo. Vzpomínám si, co mi odpověděl na pláži, když jsem řekla, že to pro něj musí být těžké.

"Nic se nezměnilo, pořád bojujeme ve válkách," zašeptala jsem do ticha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama