02 p r a s e

21. srpna 2015 v 19:26 | Joy |  KATE


*Kate*
Asi za dvacet minut jsme dojeli před policejní stanici a následoval hrubý přesun všech zadržených mladistvých. Když mě šoupli do dívčí části cely, začala jsem si všímat ostatních. Bylo nás tu celkem jedenáct, z toho čtyři kluci a sedm holek. Dvě jsem znala ze zákulisí, ale zbytek mi byl cizí. Cela by byla dost velká, nebýt mříže protínající střed, nejdřív se mi to zdálo jako zbytečnost, ale když na mě začal mluvit ožralý dědula s nudlí až na bradě, byla jsem s prostorovým řešením celkem spokojená.
Po půl hodině nám dali vyplnit nějaký stupidní formulář, aby nás mohli vyhledat v počítači.
Mimo náš prostor to žilo, viděla jsem kanceláře, kde všichni pobíhali sem a tam, telefonovali a každých pět vteřin posílali hlídku z jednoho konce města na druhý. No jo no, Miami město kriminálníků. Když se nám nikdo nevěnoval ani po hodině strávené v cele, zavřela jsem oči a zabrala.
Probudilo mě až cloumání paží. Otevřela jsem oči a než jsem se stihla plně probudit, byla jsem odtažena do místnosti s plnými dveřmi a bez oken. Krapet depresivní. Silná bílá zářivka mě nejdřív oslepila, ale když si mé oči přivykly, všimla jsem si, že za stolem uprostřed místnosti seděl muž, který se netvářil zrovna přívětivě. Byla jsem usazena na židli naproti němu.
"Takže, Kate, pověz nám, co si v tom klubu dělala," vyzval mě, překvapivě milým hlasem, což naprosto kontrastovalo s jeho zevnějškem. Jeho tělo vyvolávalo respekt a jeho hlas zase důvěru. Váhala jsem, ale nakonec jsem se odhodlala říct pravdu.
"Pracuju tam," zarazila jsem se. "Teda pracovala."
"A proč?" zeptal se, ale tvářil se, že odpověď už dávno zná. Podobných zoufalců už musel vidět tisíce.
"Potřebovala jsem peníze a bydlení," prozradila jsem mu s lhostejným obličejem, nedala jsem na sobě znát stud, který mě v tu chvíli pohltil.
"A kde máš rodiče?"
Téměř neznatelně jsem sebou trhla, ale policista si toho všiml.
"Nemáme o tobě vůbec žádné záznamy a kontakt potřebujeme získat od tebe nebo ze státního systému, což by se ovšem muselo zapsat," promluvil ke mně omluvně.
"Otce jsem nikdy neviděla a on o mně taky neví. Matka zmizela před pár lety," Odpověď jsem zavrčela a v hlavě si broukala písničku, kterou jsem zaslechla z cely. Hlavně se nelituj, zazněl mi v hlavě posměšný hlásek.
Strážník si povzdychl. "Najděte jejího otce a zatím jí dejte nějaké oblečení."
Nechtěně, tím všem připomněl, že jsem lehce oděná klubová tanečnice. Tanečnice, co propásla své první vystoupení, znamená to, že jí nejsem?
Tím skončil můj výslech a policista za mnou mě zase odvedl do cely, kde už byli jenom tři lidi. Jeden kluk, holka, kterou neznám a ta zrzka, která se mnou jela v autě. Za ostatní už rodiče zaplatili kauci a odvezli si své dětičky domů, jenže mě nemá kdo vytáhnout z tohohle průseru.
Za hodinu si rodiče přišli pro toho kluka, dostal pár facek a o chvíli později se u cely zastavili další rodiče, tentokrát pro tu neznámou holku.
"Můžeš mi říct, co si zase dělala?!" zakřičela matka a uhodila brunetu do tváře.
"Zase děláš problémy!" nemohla se uklidnit a dceru flákla znovu. Obočí mi vyjelo nahoru.
Byla to malá a tlustá panička a na svou vytáhlou dceru sotva dosáhla. Když si uvědomila pohledy všech přítomných, zrudla jako krocan a zavrčela ke své dceři. "Vyřídíme si to doma."
Holka ani nepípla, jen tupě následovala svou matku, pravděpodobně silně sjetá. Někdy si říkám, že se nemám zase tak špatně, když nejsem pod palbou rodičů. Teda až na to, že tady asi ztvrdnu na dýl.
"A kde máš rodiče ty?" zeptala jsem se zrzavé holky, která plakala v autě.
Ani se na mě nepodívala a zašeptala. "Nepřijdou."
"Aha," nevěděla jsem, co na to mám říct, já nemám rodiče vůbec, nevím, jak se cítí.
"Jak dlouho nás tady můžou držet?" zeptala jsem se s obavami, protože se o mě otec s velkou pravděpodobností nepřihlásí. Jestli ho tedy vůbec najdou.
"Tři dny, potom tě pošlou před soud pro mladistvé. A ti tě zase můžou poslat do různých zařízení pro delikventy," povzdechla si.
Polkla jsem.
"Ale za speciální službičku McScottovi tě odsud pustí," s tím si zabořila hlavu do kolen a už nic neříkala.
Jistě, žádný problém. Službička nějakému plešatému úchylovi. Jasně. Nikdy. Byla jsem pevně rozhodnutá ani se k němu nepřiblížit.
"Kate, Liss." Uslyšela jsem jemný ženský hlas u dveří cely, které byly otevřené. Stála tam malinko silnější policistka s naducanými tvářičkami a hromádkou věcí. Afroameričanka. Tvářila se tak mateřsky, že jsem měla chuť se u ní stočit do klubíčka.
S Liss jsme vstaly a převzaly si každá svou hromádku. Dostala jsem volnější kalhoty a tričko, k tomu i velkou bagetu s kuřecím masem a obří papírový kelímek s čajem. Vyloudilo mi to úsměv na tváři. Třeba to zase takové peklo není.
"Děkuju," usmála jsem se na policistku, která mi úsměv oplatila. Liss poděkovala taky a usrkla z horkého čaje.
"Holky," zvážněla policajtka, "ignorujte McScotta. Vydržte to tady a rozhodně s ním nikam nechoďte." S Liss jsme obě přikývly a vrátily se na lavičku a převlékly se. Varování jsem si vzala k srdci a znovu se utvrdila v tom, že se, že se na McScotta ani nepodívám.
"Zajímalo by mě, kdo se nechal tím prasetem zlákat," prohlásila jsem po chvilce s pohrdavým frknutím a odtrhla obal od bagety. Umírám hlady.
Po chvilce ticha se Liss ozvala. "Já."
Zastavila jsem se s bagetou na půl cesty k ústům a nevěřícně se k ní otočila. "Ale proč?"
"Moji rodiče nemají peníze a já opravdu nechci jít do nápravného zařízení."
"Z děcáku se dá utéct," prohlásila jsem povzbudivě.
"To nemůžeš vědět," zavrtěla odmítavě hlavou a napila se z kelímku, byla zdeptaná, ale zdála se být se vším smířená.
"Ale můžu," řekla jsem pevně. Matku jsem neviděla snad od svých dvanácti a dětské domovy se mě tedy milostivě ujaly. Bylo to peklo, a tak jsem utekla na druhou stranu země a zůstala při zemi. Do teď.
Překvapeně se na mě podívala, ale nijak moje vyznání nekomentovala.
"Mám tady rodinu, nemůžu od nich odejít."
Stále se mi tomu nechtělo věřit. "A tak si s ním prostě šla?"
Poprvé za celou dobu se na mě zle podívala. "Jo a udělám to znovu."
"Takže on si tě tu vyzvedne uprostřed dne a jdete... někam bokem?" Tázavě jsem na ni zvedla obočí, ignorující její zlý tón. Nechtěla se o tom bavit, ale to mě neodradilo, jsem prostě tvrdohlavá.
"Jo, ale nebylo to tak strašné." Usmála se na mě, ale poznala jsem, že lže.
"A kde je?" zeptala jsem se a nenápadně hodila očko po celé kanceláři.
"Přijede zítra večer."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama