20 v r a b e c

21. srpna 2015 v 19:58 | Joy |  KATE

Kdybych se měla rozhodnout, jestli risknu svůj život, abych mohla žít na světle, nebo bezpečně žít v jeskyni, nevěděla bych. Strach ze smrti by nejspíš zvítězil a strach z nového by mě nejspíš příliš nepodpořil. Ale ta naděje, ta by mě nejspíš přinutila podstoupit ten risk. Ovšem za těch sedmdesát let tady bych asi zešílela, takže těžko říct. Musím se na to Adriana někdy zeptat, jak to, že je psychicky, relativně, v pořádku.
"Můžeš tady zůstat, budu za tebou jezdit," řekla jsem mu povzbudivě z chladné vody. Adrian stál nahoře a nejistě mě sledoval, jak šlapu vodu v jezírku. Zvažoval své možnosti.
"Je tam ještě hodně vody, nechceš počkat na odliv?" Zdržoval a v ruce mačkal svoji flétnu.
"Říkal jsi, že je tady odliv nevyzpytatelný," poznamenala jsem s pozvednutým obočím a dál se držela na hladině.
"Dobře," vydechl a udělal krok vzad. Na chvilku jsem se lekla, že si to rozmyslel a nikam se mnou nejde, ale on se rozběhl a skočil do vody, asi mu to pomohlo. Ponořil se hluboko, až ke dnu, které bylo osvětlené jenom lehce. Dotkl se ho špičkou nohy, a když se nerozplynul, vyslal ke mně zářivý úsměv.
Vyplaval na hladinu blízko mě a nasál vzduch, nově prosycený svobodou.
"Myslím, že je čas vyjít na světlo," lákala jsem ho a pod vodou doplavala k východu jeskyně. Voda se tam mlela jak v akvaparku, který by bezpečnostní úřad neschválil. Ovšem to Adrian neviděl, koukal na barvy kolem, mžoural do slunce a hlasitě se smál.
"Musíme se dostat na břeh, tady je to hodně nebezpečné," řekla jsem a snažila se pohnout z místa, ale voda mě strkala tam a zase zpátky, takže moje snaha vyšla vniveč. Rozhodla jsem se své šupiny nevyužívat před nikým, kým si nejsem naprosto jistá.
Najednou se za mnou ozvalo hluboké hučení Adrianovy flétny, voda kolem nás se vyhladila v klidnou hladinu. Žasla jsem, jak jen to je možné? Nevěřícně jsem po něm koukla a on jenom pokrčil rameny.
"Říkal jsem to." Nejspíš narážel na mé pochyby ohledně vyvolávání tsunami. Stále tomu nevěřím, i když tento trik docela ušel.
Teď už v klidu, jsme obepluli útesy, protože vyšplhat se tam bychom asi nezvládli, a doplazili se na rozpálený písek. Oba jsme seděli v jakési znavené pozici a čekali, až z nás horko vytáhne vodu.
"Je to tak krásné," zavzdychal zasněně uřícený Adrian a nevědomky tak koukal směrem k nudistům. Když si jich všiml, málem se zadusil vlastními slinami.
"Bože, proč jsou nazí?" Odvrátil od nich zrak a koukal na nedalekou palmu na druhé straně od naháčů.
"Protože nemají nic lepšího na práci," řekla jsem mu a spokojeně nastavovala svou tvář slunci. Doufám, že brzy uschneme, nechci Jane zaneřádit auto. Navíc ten nahatý pán s knírem nás sleduje.
"Docela změna," vydechl a rozdýchával nával krve v obličeji.
"Můj kamarád si prošel něčím podobným jako ty, určitě ti pomůže se přizpůsobit," oznámila jsem mu, ale zdál se příliš šokován.
"Kde je tvá loď?" zeptal se najednou zmateně. "Kotvíš někde v zátoce?"
Výbuch smíchu asi nečekal, ale usmál se taky. "Co je na tom vtipného? Jak jinak by ses sem chtěla dostat? Je to přeci jen ostrov."
"Máš pravdu. Támhle kotví moje auto," řekla jsem a ukázala na modrou Hondu kousek od pláže. Adrian vykulil oči, rozesmála jsem se jeho překvapení.
"Jak - autem - cože? Co je to za auto?" Zmateně se rozhlížel a zdál se ztracený.
"Uvidíš sám," řekla jsem unaveně a do písku si lehla. On se v tichosti zvedl. Sledovala jsem, jak si zouvá boty a vstupuje do vody. Voda mu nesahá ani po kotníky, ale vím, proč to dělal. Šlo o ten písek, jak vám mizí mezi prsty, jako dokonalá připomínka, že čas umí téct stejně rychle.
Ovšem teď budeme muset zase čekat, než mu uschnou nohy.
***
"Internet je… nevím, jak ti mám vysvětlit, co to je. Začneme s něčím jednodušším. Počítač je kouzelný přístroj, který ti ukáže, co si budeš přát. Naučíš se na tom rychle, je to velmi intuitivní záležitost," už jsem se těšila, až mu počítač ukážu, je to jako učit prababičku o novodobých technologiích. Právě jsme přejeli z mostů na Floridskou pevninu.
Nevěřícně na mě koukal. "Řekne mi to úplně všechno?"
"Dá se říct, co bys chtěl vědět?" zajímala jsem se.
"Já ani nevím, co tak velkého se stalo?"
"Čím začít? Z těch méně všedních věcí třeba návštěva mimozemšťanů," oznámila jsem mu. Předtím jsem o tom neslyšela, ale když se nad tím Lissa tak rozplývala, musela jsem si to vyhledat a nestačila jsem se divit. Zdevastovali celý New York. Jak mě to mohlo minout?
"Cože?!"
"Je toho plný... počítač, uvidíš sám."
Další půl hodinu jsme jeli v tichosti, půjčila jsem Adrianovi můj mobil a navedla ho, jak si zapnout internet. Zatím si v tichosti prohlížel wikipedii s druhou světovou válkou.
Já myslela na skupinku ujetých superhrdinů, a co asi dělají. Na Jane a Pepper, jestli už jsou doma a hledají auto, ve kterém jsem jela na výlet. Taky jsem přemýšlela nad pokladem v mé kapse. Výroba bude hodně náročná, ale naštěstí poměrně rychlá. Už se nemůžu dočkat, až budu konečně kompletní.
Dojeli jsme do Miami a já mu nadiktovala hudbu, která člověku změní život, povykládala mu skandály celebrit za poslední století, doporučila snad padesát filmů, pár i o válce a hlavně o Petru Panovi, protože jsem Adriana podezřívala, že mu ukradl flétničku.
Všechno si to značil na kus papíru a přikyvoval mým slovům. Když jsem se zmínila i o superhrdiské partě, divil se ještě víc. Když jsem chtěla vědět, jak se měl on, vyhnul se tomu velkým obloukem a zeptal se mě na internet. Fuuuu. Neumím to vysvětlit!
Dojeli jsme před dům a vystoupili. Zdálo se, že holky ještě nebyly doma, auto Pepper, které vždycky stojí před domem, nebylo nikde k vidění.
"Tady ty žiješ?" žasnul a popošel ke dveřím.
"Jo, je to dům mého otce," řekla jsem automaticky a vešla dovnitř.
Zamířila jsem rovnou do pracovny a vytáhla Tonyho vysokoteplotní pec. Ironie byla, že stroj vypadal spíš jako toustovač, než mašina, která se umí rozpálit na 1000 stupňů. Do počítače jsem naskenovala tvar a jednotlivé části šupiny a vložila kov do stroje. Nebude to trvat dlouho a vypadne mi hromádka šupin, téměř připravených k použití.
Za deset minut by základ hotový a začíná pásová výroba. Byla jsem ráda, že je tady i Adrian. Pomůže mi, ať se mu to líbí nebo ne. Zapojila jsem nervové jehly, které budou už nejspíš natrvalo zabodnuté v mé kůži, dál jsem na každou šupinku kápla digitální písek, který mi umožnil proměnit obličej a zářit. Zalila jsem pod každý plátek antigravitační tělísko a během dvou hodin zhotovila nastřelovací pistol, která přistála v rukou Adriana.
"Tak to teda ne!" protestoval a mával rukama jako dezorientovaný vrabec. Chtěla jsem ho uzemnit, že se za těch sedmdesát let lidi nenaučili létat, ale zadržela jsem to a vrazila mu to násilím do ruky. Vpíchla jsem si silná anestetika, která jsem si půjčila v nemocnici, abych nic necítila, protože, buďme upřímní, tohle bude bolet jako nikdy. Lehla jsem si na jeden z uklizených stolů
"Až zavřu oči, pokryješ mi tím celý obličej, obtiskla jsem si na něj bodovou síť, takže se prostě trefíš do teček," oznámila jsem mu, než se látka konečně rozhodne působit.
"JARVISI, osol to něčím od Hollywoodů," požádala jsem jako dáma, ale z reproduktorů se ozvala agresivní hudba, ze které byl Adrian trochu nesvůj, ale už jsem usínala. První bodnutí jsem cítila jen lehce a na zbytek jsem usnula. Naštěstí.
Vzbudila mě nehorázná bolest v obličeji, věděla jsem přesně, kde jsem i co se stalo. Neodvážila jsem se na nový povrch sáhnout. Zvedla jsem se omámeně do sedu a rozhlédla se po prázdné dílně. Kde je sakra Adrian? Popošla jsem k zrcadlu a leknutím málem spadla na zem. Koukal na mě kovový obličej holky s očima žlutýma jako ďábelská kočka, které mezi stříbrem pěkně vynikly.
"Docela zajímavá barva," zamumlala jsem a mrkla. Zjistila jsem, že mám ošupinovaná i oční víčka, což jsem mu zapomněla připomenout. Plán byl splněn do posední šupiny. Mezi vlasy sice prosvítala moje kůže, ale to vyřeším jindy, bude stačit skupinové zapojení bez nervových jehel.
"Adriane?!" volala jsem, když jsem stoupala po schodech do obýváku, ale nikde nebyl. Ani v jednom z pokojů, tak jsem usoudila, že se šel projít.
Vrátila jsem se do pracovny, v náručí Meowa, který právě míří do syntetické koupele. Nechám mu obalit tělíčko aspoň nějakou tou vrstvou kůže, i když Pepper asi začne jančit, až zjistí, že má doma nahatou kočku.
Ovšem já do ní půjdu první, kdyby nezbylo, byl by to trapas takhle stříbrná chodit, než by se umíchala další dávka syntetické kůže, mohlo by uběhnout i pár dní a to si nemůžu dovolit. Nastříkala jsem na sebe dvě vrstvy prudkým rozprašovačem a vypadala opět k světu. Kupodivu, výroba nového obličeje mi zabrala pouhých pár hodina a naštěstí jsem to stihla ještě před příjezdem holek. Zajímalo by mě, kde jsou.
Nalíčila jsem se, abych vypadal stejně jako vždy a spolkla lék proti bolesti.
Uslyšela jsem bouchnutí vchodových dveří a nadšeně je šla přivítat. Ale nebyly tam samy, za dvojicí hodně vyděšených žen stálo nejméně sedm lidí a drželi je za vlasy.
"Co se děje?" zeptala jsem se znepokojeně a nenávistně všechny neznámé přejela pohledem.

"Kate Mosley, půjdeš s námi," oznámila mi nějaká dívka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama