24 l e t e c k ý d e n

30. srpna 2015 v 16:00 | Joy |  KATE

**Kate**
Za poslední dva roky jsem si mnoho věcí ujasnila. Zjistila jsem, kdo je můj nepřítel, kdo je pravá rodina i kde je můj domov.
Už hodinu stojím ve skladu, kde by se všichni Avengers měli postupně sejít. Jak důmyslné, chodit po jednom, mám tak dostatek času zlikvidovat je v klidu. Navíc, který idiot nechal volně proudit signál, aby si ho mohl každý pohodlně poslechnout? Amatéři.
Nožíkem jako jehla jsem si čistila černě nalakovaná nehty a nechala zaschlou krev padat kolem černého trička, kalhot i pevných černých bot. Dneska jsem měla napilno, mnoho lidí potřebovalo upustit trochu červené. Za dobu, co jsem s matkou, jsem zabila snad třicet lidí, kteří stáli v cestě jejím plánům.
V klidu jsem zvedla pohled ke vzlétajícímu ptáku, bílé holubici. Hmm, krása.
Švihla jsem rukou, vyletěla tlustá jehla a pták se poklidně snesl k zemi. Pomalu jsem k němu došla a zvedl bílé tělíčko potřísněné krví. Krása vždy něco stojí. Stejně tak láska.
Najednou se nade mnou ozvaly tiché kroky, někdo se plížil po tenké střeše. Odhaduju to na Natashu, vždycky se plíží tiše, ale také má charakteristický došlap paty, docela hlasitý. Někdy jí to musím říct. Stín se mihnul na stropním okně, které se neuvěřitelně pomalu pohnulo a Natasha vklouzla dovnitř. Měla jiné vlasy, dnes byly do půl zad v pevném culíku a úplně rovné. Vypadá dobře, až na ty vlasy se vůbec nezměnila. Prohlédnu si ji později, slyším přicházet dalšího. Stejně jako po holubici, jsem i po Romanovové mrskla rukou a do její paže se zabodla jehlička, velká asi jako bodec do kružítka. Sykla bolestí, ale než se vzpamatovala, už byla na zemi v bezvědomí.
Hawkeye se objevil během dvaceti vteřin a brzy následoval svou nejlepší kamarádku do snové říše. Přiletěl i Thor, který byl tak roztěkaný ze své ztráty, že si mě nevšiml, ani když přistál dva metry ode mě. Trochu se spánku vzpíral, ale látka je tak silná, že by položila i dinosaura. Vlastní výroba.
A nakonec dorazil i Tony následovaný Rogersem, těšila jsem se, až je uvidím, ale bála jsem se, co by ve mně mohli vyvolat. Tonyho jsem kdysi obdivovala a svým způsobem milovala, stejně jako Rogerse, ale dva roky jsou dlouhá doba, všeho se dá zbavit.
Nechala jsem je, aby si mě všimli, protože jsem chtěla vidět jejich obličeje. První mě zaznamenal Tony, který přistál na plácku vedle mě. Steve se ještě zdržel nahoře na střeše, nejspíš kontroloval, jestli odněkud nejde nebezpečí.
"Kate? Kate! Jsi to ty? O můj bože!" zasmál se radostně a chtěl mě obejmout, ale když mi skočil kolem krku, jehličku jsem mu bodla přímo do krku. Skácel se k zemi jako pytel brambor i s tím jeho oblekem, takže udělal rachot jako rozjezd první lokomotivy. Bezva.
Ovšem k mé neskonalé radosti to Rogerse nijak neznervóznilo a on poklidně vklouzl střešním oknem dovnitř. Netrvalo mu dlouho, než si mě všimnul, stála jsem přeci jen přímo před ním. Obočí mu vyletělo vysoko do čela a třemi dlouhými kroky překonal prostor mezi námi a pevně mě objal. Neříkám, že to nebylo příjemné, ale už jsem byla dál, už pro mě neznamenal víc, než starého známého.
"Nemáš kozačky," poznamenala jsem, když mě pustil, a sjela pohledem jeho novou uniformu, která byla už pouze tmavě modrá. Červené kozačky mu vyměnili za modré boty na snowboard.
"Co tady děláš?!" chtěl vědět a stále mě naléhavě držel za paže. Dvakrát jsem ho konejšivě poplácala po rameni a vpravila tak do něj mnohem víc látky, protože vím, jak to má s omamnými látkami. Když se skácel k zemi, podepřela jsem ho, aby nespadl na obličej, sice už k němu nic necítím, ale pořád, jeho obličeje by byla škoda.
Vzala jsem ho jako prvního na rameno a odešla s ním do obytného patra pod námi.
Místnost byla prostorná a bíle vymalovaná, jedna celá stěna byla prosklená s výhledem ven a na protější stěnu byla napojená půlkruhová stěna z čisté energie. Bylo to Rogersovo nové vězení. Nikdo se z něj nedostane, neprojde jim Kapitánův štít, Thorovo kladivo, Tonyho energetické řádění ani Hawkeyeův šíp. Dokonalé vězení, stejné mají na Asgardu.
"Mám prvního!" zakřičela jsem na matku stojící dramaticky zády a čekala, než se konečně dostane k ovládacím panelům ve zdi. Vypla silové pole a já uložila Rogerse do rohu hned vedle spící Jane.
"Co ostatní?" chtěla vědět.
"Už jsou na cestě," zabručela jsem. Nechápu, na co má armádu super silných lidí, když na takové věci využívá svou jedinou dceru.
Naskládala jsem i ostatní spáče za ochrannou zeď a odešla z místnosti, dokud se neprobudí, bude to trvat aspoň hodinu, u Rogerse možná míň.
****
"Kate, dones ji," ozvalo se mi ze sluchátka v uchu. Nechtělo se mi, sice zrovna v televizi běžela nějaká úchylná scéna, která snad neměla konce, ale na tuhle část plánu jsem se těšila opravdu nejmíň.
Zastavila jsem se v rohu místnosti a koukla se do princeznovské postýlky, kde ležela malá Lillith.
"Ahoj, zlatíčko," zašeptala jsem, když jsem si ji brala na hruď. Už byla v tom věku, kdy na vás skoro až děsivě chytře koukne. Měla jsem z toho husí kůži.
Nasadila jsem jí huňatou čepičku s rozkošnými oušky, i když to v červenci nebylo úplně vhodné, ale bude jí potřebovat, a to hodně. Zabalila jsem ji do bundičky a na holé nožky nasadila miniaturní bačkůrky.
"Je čas jít princezno, uvidíš rodiče," zanotovala jsem a vysloužila si podezřívavé pohledy dvou přítomných, kteří byli už po šupinové proceduře. Hodila jsem na ně lhostejný obličej a odešla směr místnost s vězením.
S chladným obličejem, který jsem si během pár týdnů tady osvojila, jsem vstoupila dovnitř, kde se rázem strhl povyk. Na Thora s Jane, jsem se nedívala, nejsem netvor a asi bych cítila lítost. Periferně jsem viděla, jak běhají kolem stěny, křičeli na mě.
Upřeně jsem se dívala na matku. V ten moment bych si ráda promnula oko, ale asi bych si rozmazala ďábelské líčení, které s mým černým úborem působilo velmi záporáckým dojmem. Nemůžu za to. Matka mě k tomu přinutila, potrpí si na atmosféru.
"Kate, co to děláš?!" křičel na mě Tony zmateně a snažil se najít slabinu toho pole, ale dělala jsem ho já, vím, že žádnou nemá.
Neodpovídala jsem a čekala, než matka začne se svým připraveným představením.
"Uklidněte se proboha!" křikla po nich matka a potáhla z dlouhé cigarety. Nikdy nekouřila. Oh, bože, ještě víc dramatu prosím.
"Jak to můžeš říct! Vrať nám naše dítě!" křičela hystericky Jane a slzy jí tekly snad všude. Vzpomněla jsem si na poslední vteřiny, kdy jsem ji viděla. Utíkala před mou matkou a nyní, o dva roky později, ji vidím ve skoro stejné situaci.
"Jak ses na tom ostrově měl, Tony?" zeptala se lišácky moje matka a blýskla po něm zlomyslným pohledem.
"Proč to děláš?" vykřikla opět Jane a už se dívala na mě, opětovala jsem jí pohled, vytasila jsem jeden z mé sbírky "Lednička".
Tony prkenně stál a měřil si mě nechápavým pohledem. "Jak to, že nejsi mrtvá?"
Ovšem matka se cítila odstrčená a s neskutečnou zlobou ve tváři hodila do silového pole sklenici. Ta se roztříštila během vteřiny a vrhla mým směrem tisíce nebezpečných střepů, bleskově jsem se otočila a ochránila tak Lillith před sklem. To se odrazilo od mé kovové kůže a s hlasitým zařinčením dopadlo k zemi. Bohužel moje oblečení bylo na mnoha místech zničené. Vyčítavě jsem se na matku podívala, ale ta už měla pozornost vězňů a byla opět spokojená.
"Takže mi pověz, Tony, užil sis chvilku klidu? Co Pepper s Parkerem, mají se dobře?" zeptala se ho výhružným tónem.
Tony jí nenávistně probodával pohledem. Jakkoli byla moje matka zlá a bezcitná, pocitům lidí kolem rozuměla a plně jimi dokázala manipulovat. Tak nejspíš získala i tu kupu pochybných dobrovolníků, kteří se bez zaváhání do její armády přidali.
"Užil sis ten pocit nejistoty? Pocit, že jsi jenom přítěží pro ostatní a krev je na tvých rukách?" Její hlas rozechvíval Tonyho tělo a obsah potvrzoval, že její nenávist k Tonymu je hluboko zakořeněná.
"Nechám tě trpět, rukou tvých vlastních přátel," zašeptala vztekle. "Dokud bude žít, bude toto dítě padat k zemi."
Ano, jak jsem vám už řekla předtím, tohle je ona nechutná část plánu. Vůbec se mi nelíbí, tohle by mohlo napadnout jenom psychopata, co opravdu nenávidí děti.
"Kate?" ozvala se hravě matka a čekala, než udělám, co mi předem přikázala. Natáhla jsem ruku a z ní mi vyšlehl skoro až neviditelný záblesk a rozbil velké okno, střepy se sesypaly na ulici.
"Kate!" zaječela Jane, váhavě jsem se na ni otočila. "Kate, vzpomeň si, jak si jak jsi mě vytahovala z kabinky! Řeklas mi tam, že máš zaručeně větší problémy než já, řeklas, že pokud je čest na správném místě, nikdy nezůstanu sama! Když ji teď něco uděláš, zůstaneš sama a..." Během jejího hovoru jsem došla k díře a koukla se do propastné hloubky pod námi.
"Pusť ji, Kate," přikázala mi láskyplně matka, skoro se mě její láska dotkla. Skoro.
Váhala jsem moc dlouho, dokráčela ke mně stará známá blondýna s vyholenou hlavou, která mě dva roky zpět unesla, a chtěla mi Lillith vzít.
"Ukaž, udělám to," řekla mi, zněla lhostejně, ale uvnitř ní to křičelo nadšením, jak moc se chtěla před mou matkou vytáhnout. Vylepšení do našeho obleku dostávali pouze její oblíbenci a jakkoli se to zdá nepravděpodobné, byla jsem jejím číslem jedna.
"Sáhneš na ni..." pohrozila jsem jí a odtáhla uzlíček z jejího dosahu. Výsměšně se na mě podívala a dala si ruce v bok.
"A co? Huh? Praštíš mě? Kopneš mě? Víš, že je mi to docela jedno?" řekla a vytočila mě, protože se natáhla, co mohla.
Jedním prstem šáhla na Lillith a já se na ni vražedně podívala. Šáhla na ni. Šáhla. Na. Ni. Popadla jsem jí jednou volnou rukou za vlasy a než se nadála, letěla dolů k zemi. Zaklonila jsem hlavu a nepatrně se usmála, tohle jsem chtěla udělat už hrozně moc dlouho.

"Kate!" křikla matka a dala mi tak najevo, že ještě jedno zaváhání a neskončí to se mnou dobře. Už nebylo nad čím váhat. Došla jsem až na samotný kraj a za výkřiku samotné smrti jsem odhodila nabalené dítě do ulice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama