25 b u ď & n e b o

30. srpna 2015 v 16:01 | Joy |  KATE


Poslední rok dělám věci, o kterých se mi ani nesnilo, o kterých jsem si myslela, že je dělají pouze nelidská stvoření. Jsem přeci člověk ne? Nebo snad už ne? Zbavila jsem se lidskosti s první šupinou na mém těle? Byla jsem tak vychována nebo jsem se takovou dobrovolně stala?
Dítě letělo pomalu a ladně, bezpečně daleko od stěny skleněného domu, padalo hluboko do ulice. Netrpělivě jsem vyčkávala na matčin příkaz, ona čekala na první úder do Starkova obličeje. Ale jediná reakce byl drásavý výkřik z úst všech přítomných.
Očima jsem nešťastně sledovala vzdalující se tečku, jednoduchým výpočtem jsem spočítala, jak dlouho bude trvat, než dopadne na zem, a také čas, který potřebuju, abych uzlíček zachytila včas. Ovšem byla jsem si jistá, že matka počítá v duchu vteřiny stejně jako já. Čekala opravdu do té poslední, a kdybych teď udělala chybu, zavinila bych smrt batolete.
"Dones," zavrčela nespokojeně a já vyskočila střemhlav z okna. Letěla jsem jako šíp, rychleji a přesněji než člověk, mířila jsem rychlostí kulky směrem k zemi a hrozila se okamžiku, kdy budu až u bodu nula.
Už jenom dvacet metrů, deset metrů, pět metrů! Natahuju ruce ke klidně vyhlížejícímu dítěti a chytám ho pevně do náruče!
Silou vůle, která mi zbyla, donutím šupiny aktivovat antigravitační tělíska, pokud tohle máme přežít, hodilo by se to zapnout teď. Za letu se otáčím k zemi zády a modlím se, aby tělíska zafungovala. Najednou mé tělo prudce změní směr a vystřelí vzhůru, gravitace už nade mnou nemá moc a já se silou myšlenky pohybuju vzduchem. Jako bych plavala.
Lillith se bláznivě směje a užívá si silný vítr, jde vidět, že tady zvítězily otcovy geny. Vlastně držím v ruce malého poloboha. No páni. Percy Jackson, opět naprosto nevhod.
Doletím k otvoru ve skle a ladně vpluju, vznáším se pár centimetrů nad zemí a sleduju úlevné obličeje všech přítomných.
"Takže to vysvětlím ještě jednou a naposled," zavrčí matka na smrtelně bílé obličeje vězňů, kteří jí konečně hodlají naslouchat.
"Vy sami, zabijete Anthonyho Starka, a to hned teď, jinak to děcko poletí vzduchem a už pro něj nikdo neskočí!" křikla a čekala konečně nějakou akci. Thor, dosud podpírající zhroucenou Jane, se zvedl, vypadal, že bude zvracet, ale v očích měl pevný výraz. Je téměř odhodlaný pro svou dceru Tonyho zabít. Nechápe, že i když ho zabije, nikdo se odsud živý nedostane. Jejich odplatu by matka nikdy neriskovala.
"Thore," varovala ho Natasha, ale asi sama nevěděla, co dělat. Situace byla buď a nebo. Buď Lillith nebo Tony.
Dlouho se rozmýšlel, nevěděl, co dělat. Zabít přítele nebo své dítě? Byla to jednoduchá volba, jistěže přítele, ale Thor neměl na to, zabít dobrého člověka.
"Je mi z vás zle!" prskla matka po pár minutách hrobového ticha. "Zabiju si vás sama, jednoho po druhém. Zahoď to dítě!"
"Cože?" Zděsila jsem se, mám ho zabít? Zbláznila se?! Takhle jsme se nedomluvily!
"Zahoď to dítě, ty malá mrcho!" zařvala na mě a já si všimla malé slinky, která doletěla snad čtyři metry daleko. Fascinující.
"Ne!" protestovala jsem a přitiskla si klidnou Lillith pevně k hrudi.
"Je tedy tvým přáním přidat se k nim?" To k nim vyplivla jako jed, jakoby byli nějací švábi.
"Nezabiju to dítě," ujistila jsem ji a už plánovala, co udělám dál. No, zatím to vypadá, že umřu. S plány jsem o pouhých pár kroků před ní, nebude to stačit na takový rychlý obrat. Navíc vůbec netuším, kolik toho předvídala ona.
"Zahoď ho, říkám to naposledy," děsivě na mě zírala a vůbec nemrkala, její světle hnědé oči, které byly až příliš podobné těm mým, šlehaly blesky na všechny strany. Všimla jsem si, že všichni diváci za stěnou napjatě mlčí a sledují každý náš pohyb.
"A to mi jako přikazuješ? Já to dítě prostě nezabiju," upozornila jsem ji a začala couvat k díře v okně.
"Oh, myslela sis, že jsem tak naivní a uvěřím ti to tvoje divadýlko hodný dcery? Chtěla jsi mě zradit už od samého počátku. Myslíš, že jsem si tě nepojistila?"
Jakmile to dořekla, do nohy se mi vlila pekelná bolest, kolem kotníku se mi začaly šupiny stahovat, natočené tak, aby mi ostrým okrajem projely kůží. Vykřikla jsem bolestí. Vytěsnila jsem výkřiky vězňů zpoza stěny, které se najednou panicky rozhučely. Jako ve zpomaleném filmu jsem spadla na koleno a chytila si krvácející kotník. Šupiny zajížděly hlouběji a hlouběji do nohy, už byly snad centimetr v živém mase a já omdlívala bolestí.
Lillith jsem radši položila na zem, aby mi v případě pádu nebo záškubu nespadla.
"Myslíš, že já si nepojistila tebe?!" zakřičela jsem na ni a kvíkla bolestí, už to bylo k nevydržení, tohle se s tou dávnou bitkou s policajtem vůbec nedá srovnat. Amputace nohy! Pokud ji dřív nezabije někdo jiný, udělám to já!
Když jsem předtím říkala, že silové pole žádnou slabinu nemá... no, tak to jsem řekla jenom na efekt. Nečekala jsem tak drastické zvraty v událostech. Ve skutečnosti je to nestabilní energetické pole, stačí silnější výkyv a spadne to. Teoreticky by to Tony mohl prostřelit a celý plán mé matky by byl v troskách.
Vytrhla jsem si z dlaně pár šupinu, no, nebudu lhát, bolelo to jako svině, ale rychle jsem je odhodila stranou a vytáhla malý svítící trojúhelníček.
"Co to...?" začala matka, ale když jí to došlo, bylo už pozdě. Hodila jsem malý obloukový reaktor do zářícího pole s křikem, ať se všichni skrčí, a rychle přilehla Lillith.
Výbuch otřásl místností, ale jinak se všechno zdálo v pořádku. Lillith se pobaveně smála a já na ni pochybovačně koukla. No co je tohle za dítě?

Pole bylo volné a celá parta Avengers se sesypala na moji matku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama