26 ú l e v a

30. srpna 2015 v 16:02 | Joy |  KATE

Pole bylo volné a celá parta Avengers se sesypala na moji matku.
Zahákla jsem prsty do šupinek na kotníku a opatrně je začala vytahovat, šlo to dost ztuha, a kdyby mi teď ostrý kraj vyklouzl z rukou, nejspíš bych si jedním krásným švihem odsekla kotník.
"Ahah!" křikla jsem, mělo to být volání Tonyho, aby mi pomohl, ale nedostala jsem ze sebe nic moc. Zkusím to znovu.
"Tony!" zařvala jsem hystericky, doufám, že to slyšel, protože už mi okraj začíná sjíždět z ruky. Z točícího se chumlu vykoukla Tonyho přilba, protože ho nenapadlo nic lepšího, než bojovat v obleku. Jakoby to snad ostatní nezvládli.
Pod nohou se mi tvořila kaluž krve, a to šupiny ještě nepřesekly tepnu, to by byl aspoň výtrysk. Nechtěla jsem na to ani pomyslet.
Tony přiběhl a zhodnotil situaci, vysunul si přilbu, abych mu viděla do obličeje a povzbudivě se na mě usmál.
"Není to tak hrozný," snažil se mě povzbudit, ale moc mu to nešlo. Viděl, jak moc je to na hraně.
"Jo, taky si myslím," křečovitě jsem se zasmál a doufala, že ukončíme to klábosení a konečně mi pomůže.
"Jak to zastavíme?" chtěl vědět a už vsunoval prsty pod vytočené šupiny, bylo to na poslední chvíli. Šupiny na ruce jsem měla rozdrbané a bez syntetické kůže. Noha byla dořezaná, až mi z toho bylo mdlo. Končetina je v blízké době naprosto nepoužitelná.
Úlevně jsem si foukla na bolavé prsty a plně se soustředila na vysazení šupin levé končetiny, dokud nezvrátím matčin příkaz uřezat mi nohu.
Chvilku mi bzučelo v uchu, ale nakonec Tony udiveně vytáhl prsty a krev utřel do koberce.
"Jsem moc rád, že jsi zpátky," řekl a objal mě. Jistě by to byla dojímavá situace, nebýt dvojité vrstvy kovu mezi námi.
"To já taky," usmála jsem se nazpět a natáhla ruku, aby mě ze země zvednul. Je na čase konečně zastavit moji matku, jednou provždy. Všichni už si otestovali, jak moc je odolná, všichni si částečně vybili svou zlost. Teď je čas na finish. V duchu jsem si broukala písničku od Hollywood Undead a kulhavě k nim došla. Už se začínám dostávat do takového toho hrdinského vystupování. Bezva!
Přišla jsem před ni a vysunula nehty z nejtvrdšího kovu na světě, mým blyštivým špičkám se jenom vysmála. Usmála jsem se zpátky a bleskově jí chytila za krk, zaryla drápy a trhla. Vyrvala jsem z ní její, velmi hluboko zabudovaný, reaktor obalený masem. Bez něj se za dvě minuty udusí, ale měla jsem pro ni krásnější osud. Celou v šoku jsem ji dovlekla k rozbitému oknu a vyhodila ji ven, reaktor neaktivuje její letovou funkci, takže se bude dusit a třešnička na dortu bude tvrdý dopad. Trochu mi bylo líto lidí, kteří ten výjev uvidí, ale co teď už, no ne?
"Kate?" uslyšela jsem za sebou tichá slova, vím, že to byl Rogers, vím, že se chtěl ujistit, zda jsem po tomto hrozném činu psychicky v pořádku. Ale co bych mu odpověděla? Měla bych se usmát a říct, no jasně, vždyť to byla jenom moje matka! Pfff! Nebo bych se měla zhroutit a brečet dokud bych nepotopila svět?
Rozhodla jsem se pro zlatou střední cestu.
"Jo?" pípla jsem a pomalu se otočila, ustaraně na mě koukal a po spánku mu tekl pramínek krve. Byl roztomilý, jak na mě hleděl zpod řas. Jeho ruka se nesměle zatřepla mým směrem, ale já si všimla, chtěl se mě dotknout, obejmout mě, nebo jakkoli podpořit. Myslel to dobře a já to potřebovala.
S plachým úsměvem jsem k němu poposkočila, přeci jen ta noha hodně bolela, a vpadla mu do náruče. Nestrávili jsme spolu moc času, celkem snad jenom pár dní, ale nikde není psáno, že druh našeho vztahu je nějak časově určen.
Ukápla mi slza a stekla mu po bílé hvězdě na hrudi, vděčně jsem ho držela kolem pasu. Byla jsem u něj schovaná, nic jsem nemusela, nic mi nehrozilo, nikdo by na mě ani prstem nesáhl.
"Díky," zašeptala jsem, slyšel to, dal mi to najevo silnějším stiskem.
"Je mrtvá?" zeptal se rozbouřený Thor a vykukoval z okna.
"Určitě," kývla jsem a odlepila se od Rogerse. Popadla jsem dvě kovové propisky a strčila si je pod šupiny kotníku a znovu šupiny zapnula. Bylo to jen bezpečnostní opatření, kdyby příkaz pořád platil, ale naštěstí se šupiny pohodlně obalily kolem propisek. Rozhodně mrtvá.
Najednou někdo vtrhnul do dveří, byli to ti dva dementi, co hlídali Lillith. Janine je musela přivolat během rvačky. Každopádně jdou dost pozdě. Ovšem s jediným cílem. Zničit nás. Její poslední přání.
Měla jsem poslední eso v rukávu, naplnila jsem všechna patra výbušninou a něco implantovala dokonce i do šupin ostatních, ale byli jsme moc blízko. Když to spustím, zabije nás to taky. Musím všechny dostat rychle ven, ale jediná cesta vedla přes okno.
Okno!

"Všichni vyskočte z okna!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama