28 p o c h y b y

30. srpna 2015 v 16:03 | Joy |  KATE

"Všichni vyskočte z okna!" zavelela jsem. Nastalo krátké váhání a pochybné pohledy. No jasně, vybrali jste si super chvilku na nedůvěru, zatleskala jsem jim v duchu. Ovšem nakonec se všichni dostali do vzduchu a padali, okay, přiznávám, že mě trochu překvapilo, že mi tak věřili.
Ti dva šupináči, bohužel pro ně, nebyli vybavení antigravitačními tělísky, takže se za námi nemohli pustit. Moc dobře jsem to věděla a teď děkovala hodinám a hodinám, kdy jsem se piplala s cizí kůží, vím přesně, kdo je čeho schopen.
Všichni už byli ve vzduchu, Thor s Tonym jako jediní mohli létat a tak každý někoho nabral, ale vyšlo to dost natěsno. Tony popadl Natashu a pomlácený oblek trošku stávkoval. No dobrovolně bych v něm tedy neletěla. Čekala jsem, že každou vteřinou se prostě zřítí k betonu pod námi.
Thor vzal Jane s Lillith, a když se natahoval pro Bartona, s Jane to natolik škublo, že jí dítě vypadlo z ruky. Zakřičela, ale to už jsem Lillith pevně držela v rukou já a rychle se vracela pro Rogerse, který poklidně padal tváří k zemi, aby neletěl tak rychle. Když jsem ho chytila kolem pasu, zatvářil se trochu pochybovačně, přece jen vážil alespoň dvakrát víc než já, ale nebylo tu místo pro obavy, nebyla jiná možnost. Přetočila jsem se pod něj, takže jsem teď byla zády k zemi, stejně jako předtím s Lillith a pomodlila se k šupinám.
Ty nás rázem vystřelily nahoru a já dostala strach, že Steven Lillith zalehne pod tíhou tlaku, ale zapřel se mi o paže, takže se malá princezna mohla dál vychechtávat v prostoru, který jsem podvědomě pojmenovala Mezihrudí.
Rogersovy slámové vlásky nenapravitelně poskakovaly, zatímco moje vlny za mnou lehce plápolaly. Byli jsme v pozoruhodné vodorovné poloze a ani jednomu to nepřišlo úplně vhodné. Ale naše oči mluvily trochu samy za sebe. Nemohla jsem se vynadívat na modré kraječky v jeho světlé duhovce. Rozhodně víc, než padesát odstínů modré. On mi s lehkým úsměvem přejel pohledem celý obličej. Znám ten pohled, koukala jsem tak na matku, když jsem ji po letech konečně uviděla, taková obnova dat.
Narovnala jsem nás do vertikální pozice a opatrně přistála na ploché střeše blízkého domu.
Stále jsem ho držela kolem pasu a on mi svíral ramena. Ani jednomu se nechtělo odstoupit, ale ani jeden se k ničemu nedokázal odhodlat. Byla jsem si téměř jistá, že bych ho chtěla políbit. Během našeho odloučení jsem litovala chvil, kdy jsem k nám oběma nebyla tak úplně upřímná. Mám ho ráda. Jakože... hodně. Není to nic pěstovaného, je to prostě pocit.
Lehce pootevřel rty a koukal z výšky na mě. Nevím, jestli je to úplně na místě. Hmmm. Už zase moc přemýšlím. Prostě to udělám. Stačí se trochu naklonit...
Než jsem vůbec stihla dokončit svou motivační myšlenku, nahnul se ke mně a bez nějakého zbytečného protahování mě políbil.
Motýlci, jiskřičky. Všechno bylo. Ale nějak v knihách neupozorňují, jak se vám u toho zasekne myšlení, čas i svalstvo. Docela vražedná kombinace, když jste v bitvě.
Netrvalo to dlouho, ale bylo to důvěrně známé, žádné takové to trapné první zkoušení. Trochu jsem ho podezřívala, že trénoval.
Nadšená Lillith nás oba chytla za brady, když se na štěrku ozvaly slabé kroky.
"Hej, hej, hej! Co to má být?" zakřičel Tony z dvaceti metrů a nesouhlasně si nás dva měřil, ale jenom jsem se na něj usmála a sledovala ladné přílety ostatních. Thor s Jane přistáli pěkně, ale Barton, který letěl s nimi, odletěl po štěrku a tvrdě se zastavil o vystouplý beton. Nejspíš nebyl Thorovou prioritou. Docela smůlička. Oba starostliví rodičové se k nám zběsile nahrnuli a vypadali, že by mě nejradši srazili k zemi a vzali si svou malou berušku, tak jsem jim ji pro jistotu podala metr před sebou.
"Už jsem myslela, že to nikdy neuděláte," protočila Natasha očima nad naší dvojičkou a založila si ruce na hrudi. Nebyla překvapená. Což já rozhodně byla, neměla jsem to v plánu. Mohlo za to kouzlo situace. Mám trochu obavy, co bude dál.
"Proč jsi chtěla, ať vyskočíme z okna?" Thor se zdál být zmatený z mé změny strany a k smrti unavený z citového vypětí.
"3, 2, 1," zanotovala jsem, pomyslela na oranžovou a najednou budova, kde jsem dlouhou dobu bydlela, vyletěla do povětří. Doslova. Kus betonu prosvištěl kousek od nás a dopadl do zapadlé uličky. Dosud klidní obyvatelé daleko pod námi se rozběhli všemi směry, ale to nebylo ani třeba, budova se za hlasitých výbuchů propadala níž a níž a letící beton zůstal jediný.
"No páni," zhodnotil to Tony a dal si ruku v bok. Ovšem jeho nadšení polevilo, když se z jednoho zatím nezničeného patra vyhrnulo snad padesát šupinových lidiček a neochvějně si to namířili na nás.
"A co teď?" zeptal se tiše Rogers, který byl pořád blízko.
"Thore, vezmi Jane s Lillith někam do bezpečí, ale brzy se vrať, budeme tě potřebovat," poslední slova jsem konstatovala šeptem, směrem ke svištícímu hejnu. Otočila jsem se, jestli mě slyšel, ale už tam nebyl.
"Je jich moc," řekla Natasha tiše, měla strach, jako my všichni.
"Většinu dostane obyčejné zakroucení krkem, ale jsou tam asi tři, kterým musíte z krku vyrvat reaktory. Pokud nemáte čím, klidně mi je pošlete," zaúkolovala jsem všechny a radši začala demolovat blížící se armádu z dálky.
Pár šipek s uspávadlem zasáhlo sedm cílů. Bohužel to bylo vše, co jsem měla. Přiletělo nejrychlejších pět, takže boj byl pěkně rozvržen, ale když začali přilétávat další, už se začínali hromadit. Natasha ke mně dovlekla jednoho, se kterým nemohla nic dělat. Šlo nám to celkem pěkně, jako nějaká továrna na smrt.
Najednou se ale vyrojilo další hejno a já už si začínala myslet, že to nezvládneme, ale pak se ozval nádherný zvuk. Vysoký hvizd se roznesl městem a já v ten moment věděla, že vyhrajeme.
"Adrian!" vykřikla jsem poplašeně.
Neváhala jsem a skočila ze střechy, mířící k druhému poschodí bortící se budovy. Křik ostatních jsem ignorovala, nebyl čas.
Úplně jsem na něj zapomněla, myslela jsem si, že prostě odešel, ale asi ho odvlekli ještě přede mnou.
Rychlostí střely jsem vletěla dovnitř a pátrala po zvuku. Stěny kolem skřípaly a hrozilo, že se celé patro brzy zřítí, ale nemůžu ho tady nechat. Ze stropu se sypala omítka jako sníh a lepila se mi na jazyk.
Pokud ho zajali, musí být ve vězení, ale netuším, kde by to mohlo být.
"Adriane, sakra ozvi se!" zakřičela jsem skrz prach, jak nejhlasitěji to šlo, ale odpovědí mi bylo ticho. Sakra!
Rozrážela jsem jedny dveře po druhých, ale ani jedny mi neudělaly radost. Jestli tohle přežiju, budu v budoucnu dbát na detaily. Tohle bych si klidně mohla ušetřit.
"Adriane!" Zvolala jsem zoufale. Za rohem se ozval nějaký zvuk. Naděje byla silnější než strach, a tak se na mě sesypalo několik šupináčů s výhodou překvapení.
Vypadali, že chtějí prostě jenom jít pryč, ale když mě uviděli, připadala jsem jim jako neproniknutelná překážka. Agresivně na mě skočili a možná by mě umlátili k smrti, kdyby je někdo ze zálohy neodstřelil.
"Kate! Proboha, co zase děláš?!" Vyjel na mě Tony a prudce mě vytáhnul ze země, trochu jsem se oklepala, šupiny nepropustily jedinou ránu, necítila jsem bolest, ale jejich výkopy mě spolehlivě udržely na zemi.
"Měla jsem to vymyšlený," prohodila jsem, celá trochu mimo a rozběhla se k dalším dveřím.
"Co tady hledáš?!" Křičel Tony a nervózně si měřil strop.

"Naši záchranu!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama