29 u v í t a c í v ý b o r

30. srpna 2015 v 16:05 | Joy |  KATE

"Za jednu minutu člověk pozná, zda se mu někdo líbí, za hodinu pozná, zda by jej dokázal mít rád či milovat, za jeden den zjistí, jestli by s tou osobou dokázal strávit celý život...ale poté trvá celý život, než na tu osobu zapomene." -Honoré de Balzac
*Kate*
Pomalu jsem doletěla na střechu plnou mrtvých šupináčů. Ležely jich tady desítky, každý s hlavou v nepřirozeném úhlu. Snažila jsem se na ně nedívat, ale bylo mi z toho úzko.
Došla jsem ke skupince stojící v útočné formaci kolem Adriana. Jediný Tony stál trochu dál a krčil na mě rameny s tichými slovy "Neposlouchali magoři".
"Co to děláte?" Vyjela jsem na ně, protože si Adrian vyděšeně tisknul flétnu na prsa.
"Kate, nechoď k němu, je nebezpečný," varoval mě Steve. S Tonym jsme ve stejný moment udělali facepalm, když jsme si toho všimli, ukázali jsme na sebe prstem a zasmáli se. Ovšem zase jsme museli rychle zvážnět, situace to vyžadovala.
"Ne to není. A nechte ho být, zachránil nám všem zadky, tak projevte trochu vděku." Jejich protesty jsem utnula zvednutou rukou, ve které jsem pořád svírala štít. Kupodivu mi ho Steve nebral, ale spíš mi zavází, tak jsem mu ho s krapet nejistým úsměvem předala.
"Adriane, tohle jsou Avengers, támhle je můj otec," poukázala jsem na Tonyho, který nejistě přešlápl.
"Lidi, tohle je Adrian, náš druhý senior... kdy ses to narodil?" zeptala jsem se a kroutila rukou, protože jsem si nemohla vzpomenout.
"1919," šeptnul Adrian a nejistě koukl po ostatních, co oni na to. Z kapsy jsem urychleně vytáhla mobil a vyfotila jejich obličeje. Všichni se tvářili fascinovaně, no, po mém zásahu s mobilem trochu naštvaně.
"Jak je to možné?" zeptal se Clinton a sklonil luk.
"Taková kouzelná jeskyňka, to není podstatný. Kde je vůbec Fury?" Zasáhla jsem rychle, protože Adrian by s klidem prozradil tuny Vibrania. A to jsem nemohla dovolit. Četla jsem nějaké záznamy SHIELDU, co měl Tony v počítači, neostýchali se využít všech prostředků na výrobu zbraní. Bylo tady moc velké riziko.
"Už je na cestě," řekla Natasha a starostlivě na mě koukla. "Jsi v pohodě?"
"Jasně," opáčila jsem s křivým úsměvem a nebyla si jistá, na kterou událost to naráží. U ní si nikdo nemohl být jistý ničím.
Nakrčila obočí, udělala dva rychlé kroky a objala mě. Bylo to pevné objetí, upřímné. Ostatní se na nás postupně nabalili, takže jsem byla v neuvěřitelném chumlu. Rodinném chumlu. Tohle byla moje rodina, sice většinou ne biologická, ale o to pevnější.
Vzduchem se rozezněl rachot letounu, který o minutu později opravdu přistál na vedlejší střeše, naše byla příliš malá. Vzdálenost mezi střešními plošinami byla snad jenom tři nebo čtyři metry. Všichni až na dva agenty a Adriana, kteří se nechali svézt, propast v klidu překonali.
Sedla jsem si na jednu ze dvou lavic u stěn a podívala se z malého okýnka na boku. Stejně jako před dvěma lety.
Všichni vešli a posedali v přední části, ale Steve na mě nejdřív kouknul, podíval se po prostoru a zase se na mě upřel pohled, nejistý si vztahem mezi námi. Naklonila jsem hlavu a usmála se na něj. Vlasy mi přitom spadly z ramene. Zacukaly mu koutky a rozešel se ke mně. Úplně jsem čekala, že mě zbytečně znovu pozdraví, jako v americkém slaďáku, když jsou hodně nervózní, ale naštěstí to neudělal.
Seděl na půl metru daleko, což asi považoval za bezpečnou zónu nebo něco, ale pro mě to bylo příliš daleko. Nechtěla jsem na boku cítit vzduch! Nenápadně, abych na nás nestrhla pozornost ostatních, jsem se k němu přisunula. Překvapeně se na mě podíval a já bych teď dala cokoli, abych věděla, co si myslí. Vždycky jsem byla sebevědomá, někdy možná trochu moc, ale on dokázal způsobit, že jsem dokonale znejistěla. Kdyby řekl, že se nejmenuji Kate, byla bych schopná zaváhat.
Co když si to rozmyslel? Co když někoho má nebo prostě nemá zájem?
Natisknutá na jeho bok jsem se na něj trochu usmála, úsměv mi opětoval a mně spadl malý kámen ze srdce. Úsměv přece nic neznamená.
Nikdo nás nevnímal, protože jsme zrovna přistávali na druhé straně New Yorku pro Jane a Lillith.
"Víš, jak jsme no..." začala jsem nervózně a nejradši bych se zahrabala. Zatím ti to jde skvěle, Kate, líp jsi opravdu začít nemohla.
"Ano?" Očima přejel prostor.
"Myslíš, že to něco jakože... Myslíš, že to něco znamenalo?" Vymáčkla jsem se konečně a bála se jeho odpovědi. Byly celkem tři. První, snad ta nejlepší byla Ano. Druhá Nevím, už se mi tolik nelíbila, znamenalo by to, že nemá jasno a třetí Ne, no řekněme, že pokud to bude jeho volba, dnešek se stane oficiálně tím nejhorším v mém životě. A že mám z čeho vybírat.
"Doufám v to," zněl trochu zmateně, asi jsem ho trošku vylekala tím váháním, ale musí mě pochopit, stalo se tolik věcí.
Skryla jsem úsměv pod vlasy, ale viděl ho a odhrnul mi neposedné prameny dozadu.
"Tony nebude nadšený," poznamenala jsem se šťastným úsměvem. Periferně jsem zaznamenala, jak posunul ruku blíž k mojí. Moc moc jsem se ho chtěla dotknout! Posunula jsem ruku o centimetr a opatrně položila dlaň na tu jeho. Chvilku jsme hypnotizovali naše spojené dlaně a následně se oba zaklesli prsty.
Ani jsem si neuvědomila, že zadržuju dech, ale teď jsem úlevně vydechla. Koukala jsem na moji ruku, která byla snad o polovinu menší než ta Stevova. Byl to pěkný pohled, protože to znamenalo, že patříme k sobě. Že je můj.
Přistáli jsme na základně SHIELDu vysoko v mracích, dostali jsme dýchací masky a přešli dovnitř. Steve mě pořád držel za ruku a vypadal, že mu to vůbec není nepříjemné. Ne, že bych s tím měla problém, nejradši bych ho nikdy nepustila.
Ovšem SHIELD nám nachystal uvítací překvapení, ve formě deseti ozbrojených agentů, kteří na mě a Adriana zčistajasna skočili.
"Neper se s nimi," doporučila mi Natasha a vypadala, že je jí celá ta situace líto.
Dvakrát jsem se zhluboka nadechla, abych se uklidnila. "Proč nás spoutávají?" chtěla jsem vědět a s klidem spolupracovala.
"Nejsou si jistí, že jsi opravdu změnila stranu. Navíc tělo tvojí matky se nenašlo. A jeho, protože o něm nic nevíme, " oznámila mi a sledovala, jak mě spoutávají dalšími třemi druhy pout. Na kotníky, na zápěstí dokonce hned dvoje a kolem krku elektrický obojek, tenký jako nitka, ale byla jsem si jistá, že chyba by mohla člověka stát doživotní nervové záškuby.
Adrian se tvářil zděšeně, ale pokorně se nechal spoutat.
"Co to má sakra znamenat?!" vykřikl rozčíleně Tony a chtěl se nahrnout ke mně, ale Clinton ho zastavil.
"Bude lepší, když to proběhne v klidu," kladl mu důrazně na srdce.
"To je v pohodě, Tony," ujistila jsem ho a chtěla se vydat s agenty pryč, ale spoutané kotníky mi to znemožnily. Tohle fakt vymysleli chytře.
Najednou se prostorem ozval hysterický křik, plný těch nejslušnějších nadávek, co jsem kdy slyšela. Hlas, který je mi tak dobře známý, který mi chyběl a který tolik miluju.
"Pepper!" Vykřikla jsem a chtěla se k ní rozběhnout, ale pouta na nohách způsobili, že jsem se rozmázla o zem a obojek zapraskal. Trochu to zabrnělo, ale šupiny výboje vykryly.

Agenti mě zvedli z podlahy, dva z nich mě popadli za paže a tak napůl mě odsmýkali pryč. Adrian byl vlečen přede mnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama