06 jo i n t

21. srpna 2015 v 19:40 | Joy |  KATE

Ráno mě probudilo šimrání slunečních paprsků na obličeji. Byla to matoucí změna, vždycky jsem se budila v zatemněném pokoji se zatuchlým zápachem a hromadami oblečení na zemi. Vstala jsem a oblékla si náhodné oblečení, které se na první pohled zdálo hodně drahé. Sešla jsem tři schůdky do obýváku a nakoukla i do kuchyně, ale nikde nikdo.
"V domě jste sama, slečno. Pan Stark se slečnou Pottsovou jeli do práce," ozval se robotický hlas.
"JARVE! Ani nevíš, jak jsem se lekla," vynadala jsem mému robotickému společníkovi a dramaticky se chytla za srdce. Tony mi o něm včera řekl.
"Váš srdeční tep se zvýšil pouze mírně, vyděsil jsem vás tedy pouze lehce," oponoval.
"Stačilo se omluvit, JARVE," převrátila jsem oči nad jeho jednoduchým myšlením a zamířila k dosud neprozkoumanému schodišti dolů.
"Omlouvám se, slečno," řekl, ale už jsem ho neposlouchala, stála jsem před skleněnými dveřmi, za kterými se nacházela obrovská dílna s lákavým vybavením. Ovšem, dveře byly na kód.
"Chci jít dovnitř," řekla jsem a můj rozkaz mířil k JARVISOVI. Ovšem ten příhodně neslyšel, takže to zůstalo na mě. Jednalo se o pětimístný kód. Vyloučila jsem typické volby jako data narození, jelikož je neznám a snažila se na to přijít logicky. Po minutě přemýšlení jsem to vzdala, nemám šanci to rozlomit. Byla jsem naivní, že bych mohla, se svými nulovými znalostmi Tonyho, kód prolomit. Otáčela jsem se, že se vrátím nahoru, když jsem si všimla červeného flíčku na tlačítku 5.
Prozkoumala jsem ho blíž a zjistila, že je to pravděpodobně kečup, nebo tak něco. Zaplavil mě vítězný pocit. Rozběhla jsem se do kuchyně a ze skříně vytáhla jedlou sodu. Neptejte se, nevím proč. Vím, že už jsem to někdy dělala, ale tu vzpomínku si nemůžu vybavit.
Nasypala jsem si obsah sáčku do dlaně a foukla na nevelkou číselnou klávesnici. Chvilku se zdálo, že můj pokus selhal, ale když opadala většina prášku a zůstalo pět čísel označených přilepeným práškem, zajásala jsem.
Teď jen zadat správnou kombinaci.
"JARVISI, kolik mám pokusů?" zeptala jsem se pro jistotu.
"Tři, slečno. Ovšem na dílnu je pan Stark velmi háklivý. Nedoporučoval bych vám vloupání." Jeho varování jsem ignorovala a zkusila první možnost ze statisíce. Odhadla jsem to podle množství mastnoty na číslech, ovšem můj typ byl špatný. Druhý pokus byl výstřel naslepo, vůbec jsem s nad tím nepřemýšlela. Špatně.
"Hmm, JARVE?"
"Ano, slečno?"
"Co se stane po třech špatných pokusech?" Trochu jsem zaváhala. Mám to opravdu zapotřebí?
"Spustí se alarm a já odešlu rychlou zprávu panu Starkovi," odpověděl můj společník popravdě a já hlasitě polkla. Tak, Kate, jestli tohle posereš, tvoje nová rodinka se tě asi zřekne. Mysli! Ne, nemysli! Jdi pryč! I když...
Váhavě jsem se natáhla a zmáčkla 58693. Rychle jsem odtáhla ruce a napjatě čekala.
"Kód přijat," ozval se hlas s ještě robotičtějším přízvukem, než má JARVIS. Dveře se otevřely a mě se tak otevřel přístup do pracovny Iron mana.
******
Měl tu doslova techniku z budoucnosti, hologramové obrazovky, robotické pomocníky na každém rohu a opravdu hodně udělátek, které mám v plánu prozkoumat. Ani nevím, proč mě to sem tolik táhne, ale všechno chci vidět, osahat a prozkoumat. Cítím se tu jako doma.
"JARVE, řekneš Tonymu, že jsem tu byla?" chtěla jsem vědět, když jsem zasedla před hologramový počítač a projížděla jeho složky.
"Pokud vaše chování pana Starka neohrozí, nemám k tomu důvod. Ovšem pokud se mě zeptá, vaši aktivitu mu sdělím."
"Díky," řekla jsem automaticky a nabourala se do složky, kde měl projekt s obloukovým reaktorem. Tohle jsem hledala. Ale proč?
Cítím se zmatená a to mě docela stresuje. Projížděla jsem si všechny vzorce a výpočty, které JARVIS zapisoval během Tonyho sestavování, všechno se to zdálo tak logické a známé. Rozhodla jsem se přepsat matčin deník do nového účtu, který jsem zaheslovala a skryla, takže by ho Tony neměl najít. Absolutně nevím, co jsem to udělala. Kdy jsem sakra vystudovala techniku a mechaniku?! Proč o tom nevím?!
Čekala jsem, že se Tony s Pepper večer vrátí, ale nikdo nepřišel. Ráno taky nikdo nebyl doma a já se začínala bát. Ovšem dávalo mi to volnost prozkoumat každý centimetr tohoto zázračného domu, dalo by se říct, že jsem se sblížila s JARVISEM, stihla jsem taky zasvinit kuchyň palačinkou na stropě, která tam nechala mastný flek a rozebrat jeden Tonyho přístroj, který jsem nakonec nedokázala dát dohromady.
Když se přiblížil večer a slunce se přiblížilo k obzoru, vzduch se značně oteplil pod silnými oranžovými paprsky. Rozhodla jsem se vyzkoušet bazén.
V pokoji jsem se vysvlékla a zjistila, že mám na zádech enormní řeznou ránu z toho zápasu s McScottem. Táhla se od mé pravé lopatky až skoro k levé kyčli a byla hodně hluboká, asi bylo něco ostrého na zemi, jinak netuším, proč by mě museli tak moc zašívat. Ale nechala jsem to být s tím, že se s tím v bazénu snad nic nestane.
Plavky jsem našla skoro hned, skříň byla vybavená opravdu perfektně, měla jsem na výběr asi z deseti modelů bikin. Vzala jsem si černé s takovou jemnou kraječkou na vršku. Ovšem když jsem pro ně hrábla do šuplíku, nahmatala jsem i nějaký plastový pytlík.
Zmateně jsem ho vytáhla a na obsah vykulila oči. Proč je u mě v šuplíku schovaná tráva?! Otevřela jsem pytlík a čichla si. Jo, rozhodně tráva. Během posledních tří let jsem se s ní setkala opravdu ne jednou.
A tak jsem okamžitě zpracovala obsah do ruličky a na terase si jointa zapálila.
Připadala jsem si jako nezbedné děcko, což teď vůbec nebylo namístě, ale neodolala jsem a využila příležitosti. Žijeme přece jenom jednou, ne?
Vlezla jsem do bazénu a doplavala ke skleněnému zábradlí. Adrenalin mi projel žílou jako blesk. Od stometrového pádu na skalnatý břeh mě dělila jen tenká skleněná deska, která byla po okraj plná vody.
Zajímalo by mě, jestli přes tento typ zábradlí už někdo přepadl. Třeba když plaval na zádech nebo tak. To mi přišlo natolik vtipné, že jsem se nahlas rozesmála a ruku s jointem pověsit přes zábradlí.
Zapadalo slunce a já si v luxusní vile kouřila trávu. Nejkrásnější den v mém životě. Užívala jsem si ticho, a když mi papírový komínek uletěl z ruky, přerušila jsem ticho hlasitým výbuchem smíchu.
Najednou se za mými zády ozvalo odkašlání. Rozzářeně jsem se na narušitele ohlédla. Za mnou stál vysoký chlap se světlými vlasy střiženými na dnešní dobu trochu moc ostře. Co mě ale dostalo, byl jeho kostýmek. Neudržela jsem se a s pohledem na jeho úplounkou kombinézku jsem se rozbrečela smíchy. Postavu měl sice pěkně vyrýsovanou, ale i tak to bylo vtipné.
Zmateně na mě koukal, ale nakonec se přece jen ozval. "Čemu se smějete?"
Vykulila jsem oči. Co jsem si to sakra vzala? Mluvící bludy jsem ještě neměla. To nebyla normální tráva.
"Nechci s tebou mluvit, připadám si pak jako blázen," řekla jsem a kriticky si změřila jeho červené kozačky.
"Prosím?" zeptal se zmateně. Připlavala jsem k okraji bazénu, na kterém stál, a znovu jsem si ho prohlédla.
"Ty máš být jako nějaký super hrdina? Jsi jako Superman nebo co?" rozesmála jsem se nanovo.
Zdálo se, že mu došlo, proč se tak chovám a s povzdechnutím, kterým mi taktně naznačil, že se chovám hloupě, se ke mně natáhl a zvedl mě do výšky.
"To jsou ale silné halušky," zamumlala jsem a s nepřítomným pohledem se vydala do kuchyně následována oním bludem. Otočila jsem se a viděla, jak vytahuje telefon. Naštěstí mi došlo, že chce volat Tonymu a skočila jsem po tom prastarém mobilu s jednobarevnou obrazovkou.
Bohužel moje mokrá pata podjela na kachličkách a já se se zajíknutím přiblížila k zemi, naštěstí mě Superman zachytil a silnými pažemi mě vytáhl zase do vertikální polohy.
To mě dojalo. Musela jsem ho prostě obejmout, už jen proto, že jsem mu tím chtěla poděkovat. Ale taky jsem si chtěla šáhnout na jeho tělo. Ztuhl, možná to bylo tím, že jsem na sobě měla jenom krajkové plavky. Nebo taky ne. Ha!
Je mi divně.
"Děkuju ti, blude," řekla jsem, když jsem ho pevně objímala. "Nevolej Tonymu."
"Nejsem blud, jsem Steve Rogers," představil se mi, ale to mě zrovna zaujala moucha letící kolem nás, takže si získala moji plnou pozornost. Fascinovaně jsem sledovala její pohyb.

"Já jsem Kate, ale říkej mi Kate. Moje matka mi myslím říkala Kate, ale zase Joffrey mi říkal Kate. Toby s Pepprem mi říkají Kate, můžeš si vybrat, je mi to jedno," konec už jsem jenom tiše zamumlala a zamířila k pohovce, kde jsem si lehla a usnula. Propadla jsem se do barevných snů, plných světýlek a koček s duhovýma očima a jednorožci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama