08 v ý l e t

21. srpna 2015 v 19:43 | Joy |  KATE

Za deset minut, kdy jsem se stihla učesat a namalovat, jsme byli schopni vyrazit. K mému překvapení jsme stanuli před motorkou, na které Steve očividně přijel. Usmála jsem se představě, jak jede v té kombinéze přes Miami.
Bez řečí jsme oba nasedli, nejistě jsem ho objala kolem pasu a naše nohy zapadly do sebe.
"Chytni se pořádně," poradil mi, a tak jsem stisk kolem jeho pasu zesílila natolik, že kdybychom narazili do zábradlí a oba vyletěli dopředu, letěla bych přilepená na jeho zádech s neochvějnou jistotou.
Hlasitě nastartoval a vyrazil po ostrých serpentýnách dolů do města. Vítr mu pohazoval vlasy ze strany na stranu a tričko se zmítalo ve větru jako pírko. Dlaněmi jsem mačkala látku na jeho břiše a snažila se nevnímat rozptylující hrbolky pod ní. Na pravé straně od nás se vlny lámaly o vysoké útesy a nalevo čněla do vzduchu vysoká skála porostlá suchými keříky.
Hlavu jsem si spokojeně opřela o Stevova záda a kochala se probouzející se krajinou. Vlastně jsme se nedomluvili, kam jedeme, ale zdálo se, že ví, kam míří. Bylo mi to jedno, ať už zajede do centra nebo někam, kde je klid, budu konečně pryč z toho domu duchů.
Zastavili jsme kousek od pláže, která byla otočena na východ, ostatně jako všechny pláže na východním pobřeží Floridy, že?
Na kraji písčité zóny byl obchůdek otevřený nonstop. Zamířili jsme k němu.
"Nemáš na něco chuť? Zvu tě," zeptal se mě a zaujatě si prohlížel regál se sladkostmi. Sáhl po balíčku M&M's, jablečném lízátku a dvou čokoládových tyčinkách. Nezapomněl nabrat hrst sladkých pitíček a nakonec nechyběl ani velký pytlík karamelových bonbónů, které osobně moc nemusím.
Ohledně peněz jsem se vždycky cítila trapně, nerada jsem někoho obírala. Ale vypadal, že ten dolar tam nebo sem ho nezajímá, takže jsem si vzala pytlík čokopreclíků a došla za ním k pokladně. Stál dolar dvacet. Sakra.
"Proč jsi vybral tohle místo?" zeptala jsem se při chůzi na pláž. Chroupala jsem u toho jeden preclíček a zkoumavě na něj hleděla. Bílé tričko a světlé džíny mu nehorázně slušely. Lepší než kombinézka.
"Nemám rád dnešní rušná města," odpověděl a svalil se do písku kousek od moře.
"Jak jako dnešní? Jaká jsou ta včerejší?" ptala jsem se zmateně, myslel dnešními městy větší města, kde je hlučno a živo nebo co?
"Kdysi byl v noci klid, tma. Teď každý roh bliká," objasní mi jeho myšlenku, ale zmate mě tím ještě víc.
"Chováš se jako důchodce, a přitom je ti kolik, pětadvacet?" zasmála jsem se, ale on se zatvářil trochu ublíženě. Nakrčila jsem obočí. Když nic neříkal a přestal do sebe házet barevné bonbóny, znejistěla jsem.
"Co je? Promiň, jestli jsem se moc sekla s tím věkem, tvůj vzhled je trochu matoucí, když to vezmeš v úvahu při..." začala jsem se omlouvat, ale on se jenom usmál.
"Nemáš se za co omlouvat, máš pravdu." Docela se mi ulevilo, že jsem ho neurazila. Co kdyby mě tady nechal a ujel?
Slunce se líně začalo zvedat z oceánu, spokojeně jsem se na něj usmála. Krása.
"Takže je ti tedy pětadvacet?" zeptala jsem se po pětivteřinovém tichu. Docela by mě zajímalo, s kým to nový tatík kamarádí.
"Nevím, jestli uneseš můj skutečný věk," usilovně přemýšlel a plastovým obalem nahrnoval písek na hromádku.
"Pokud je ti šestnáct, pochopila bych to, i když tato možnost není moc pravděpodobná. A pokud je ti třicet pět, padesát nebo tak, tak můžu říct jen, že na svůj věk vypadáš dobře," ujistila jsem ho, ale on se jen zasmál a s jiskřičkou v očích se na mě otočil.
"Narodil jsem se roku 1920. Je mi devadesát pět," opatrně sledoval moji reakci zpoza řas. Chvilku jsem na něj zírala a pak se začala usmívat. Nakonec jsme se oba rozesmáli, nad tou absurdností.
"Můj otec je superhrdina, staví přístroje z budoucnosti a jeho hospodyňka má umělou inteligenci. Kamarádí s dalším hrdinou, který tvrdí, že je Kapitán Amerika. Takže se buď zbláznili všichni okolo, nebo já," smála jsem se a lehla si na záda do písku.
"Tvůj věk je jen třešnička na dortu, doufám, že těch překvápek není víc," řekla jsem jen tak mimochodem, ale když se Steve odvrátil, abych na něm nevyčetla pobavení, zarazila jsem se.
"Není toho víc, že ne?! Ne!" Chytla jsem se za hlavu, když se rozesmál. "Jak je to vůbec možné?!"
Trochu zvážněl, ale na tváři stále převládal úsměv. "To je dlouhý příběh."
"Máme ještě hodinu a půl, klidně začni," pobídla jsem ho. Chvilku se zamyšleně koukal na východ slunce, takže jsem si ho mohla opět prohlédnout. Světlo dodávalo jeho vlasům měděný odstín a očím zvláštní jiskru.
"Narodil jsem se v New Yorku roku 1920, rodiče mi umřeli docela brzo, otec se upil k smrti a matka později zemřela na zápal plic. Rok jsem strávil u dědy a studoval umění, ale nechal jsem toho, když začala druhá světová válka. To už mi bylo osmnáct a chtěl jsem se přidat do armády, nepřijali mě. Poslední šancí byl projekt Znovuzrození," povídal a koukal u toho do slunce. Sledovala jsem ho ze země a snažila se pochopit, co mi říká. Vypadal, že se ztratil ve vzpomínkách.
"Bylo mi podáno sérum takzvaného "super vojáka", zlepšil jsem se jak fyzickými schopnostmi, tak i smysly. Měla nás být armáda, ale profesor zemřel a tak jsem zůstal jenom já…" vyprávěl dál a dál, až slunce vystoupilo celé nad hladinu.
Dozvěděla jsem se, jak bojoval ve válce a jak ho po desetiletích vytáhli zmraženého z moře. Tam přestal, najednou, jakoby vinylová deska udělala svou poslední otáčku. Ještě chvilku jsme seděli a koukali na moře. Trošku se mi leskly oči, když mluvil o tom pádu. Divím se, že mi to všechno takhle vyklopil.
"Ten přechod musí být těžký," poznamenala jsem zamyšleně.
"Nic se nezměnilo, pořád bojuju ve válkách," řekl a vstal. Podal mi ruku a vytáhl mě na nohy. Posbíral prázdné obaly, které jsem většinou vyžrala já, při poslouchání. Dokonce i ty nedobré karamelky.

Uvědomil si to taky a pobaveně se ušklíbl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama