01 j e h l i č í

30. dubna 2016 v 16:04 | Joy |  GOD


**Kate**
"Kate Stark, můžete na moment?" ozval se profesor od katedry a prstem mi naznačil, abych přišla blíž. Neumělecky jsem shrnula poznámky do tašky a poklusem k němu přiběhla. Možná jste si všimli, ale už nejsem Mosley, nýbrž Stark. Tony na tom trval, navíc staré příjmení bylo falešné, takže jsem ani neprotestovala.
"Ano, pane profesore?" ohlásila jsem se, jako vzorná studentka, což jsem kupodivu po celý rok byla.
Celou minutu se tiše přehraboval v hromadách papírů, které se tu během roku poklidně kupily, až to dotáhly na půl metru čisté výšky. Dal mi tak chvilku na to, prohlédnout si jeho dnešní "slavnostní" úbor, jak to nazývají ostatní profesoři. Podle nich se člověk má na poslední školní den pěkně vystrojit.
Panu Brownovi je asi třicet pět, ale oblíká se jako dědoušek z chaloupky na konci lesa. Šedá chundelatá vestička, pod ní svetřík, který snad nikdy nevysvlékl, a kalhoty o několik čísel větší. Vidím zde jistou podobnost s doktorem Bannerem. Jakoby geniální lidé už neměli v hlavě místo pro vkus.
"Kam jsem to jenom... ahh, tady je to," řekl konečně a napřímil se. Nahlédla jsem mu přes rameno a umírala zvědavostí.
"Minulý týden jste chyběla, jistě pro to byl závažný důvod, každopádně rozdělovaly se letní projekty," oznámil a podal mi tenkou složku, bylo na ní napsáno pouze číslo.
Všichni tady věděli, kdo jsem, neskrývala jsem to a učitelé moji velkou absenci respektovali. SHIELD si nárokoval neskutečné množství času. To byly porady, menší akce a případné omlazování různých zbraní.
"Co to je?" chtěla jsem vědět a složku otevřela. Vyskočil na mě název, u kterého jsem musela polknout. Jednalo se o ten nejsložitější přístroj, co znám, který bych měla být schopná sestrojit, tady vlastně vynalézt, tak maximálně ve čtvrťáku, rozhodně ne v prváku. Profesor nám o něm říkal, nikdo ho zatím nesestrojil tak, aby fungoval správně.
Hmmm. Jasně. Brnkačka.
"Lehké práce se rozebraly okamžitě, tahle vždycky zbyde, ale jelikož jste studentka navíc, připadla vám," objasnil mi, jak se věci mají, a já si povzdechla. Těšila jsem se, že se Stevem někam pojedeme, ale jak to tak vypadá, budu celé prázdniny trčet ve Stark tower a hrát si na šíleného vynálezce.
Brown za to ale nemohl a tak jsem se na něj vděčně usmála. "Děkuju, přeji pěkné prázdniny."
"Vám také, slečno," rozloučil se a dal se do rovnání papírů.
Vyšla jsem před univerzitu, přeskočila řetízek, který nám měl zabránit chodit po trávě, což mě vůbec neodradilo po ní běžet. Konečně volno! Škola byla úžasná, ale pauza je rozhodně namístě. Po cestě jsem se stavila ve Starbucks pro ledové kafe.
Vešla jsem a vdechla nádhernou vůni kávy. Ovšem radost mi zkazila ohromná řada, táhnoucí se jako rozjetá žížala po celém prostoru. Naštvaně jsem si odfoukla ofinu a postavila se na úplný konec.
"Kate! Kate!" ozval se křik od pultu a já se lekla, že to jsou šílení fanoušci Avengers. Naklonila jsem se na stranu, abych na volajícího viděla, ale nebyl to rozjařený dav, který jsem čekala, ale Brandon.
Usmála jsem se na hnědovlasého výrostka u pokladny, který, jako vždy, oplýval kouzelným úsměvem. Trocha štěstí a je z něj model první jakosti.
Předběhla jsem všech třicet lidí, kteří nesouhlasně bručeli, a došla k pultu.
"Ahoj," usmála jsem se na něj nadšeně, protože mi podával moji denní dávku kávy.
"Ahoj," oplatil mi úsměv a přijal ode mě bankovku.
"Počkej, to je hrozně moc," ozval se rychle, než jsem se stihla otočit. Dala jsem mu dvacku, což zas taková suma nebyla.
"Prosím tě, to máš za tu rychlost," zasmála jsem se a vytáhla vibrující mobil z kapsy. Okolí si mohlo myslet, že je to nejnovější model iPhonu, ale to bylo jen navenek, byla to domácí výroba.
Psal mi Tony.
Tony: tak co kočko?
Já: nech mě hádat, schůze shieldu
Naposledy jsem se usmála na Brandona, který místo obsluhování naštvaných zákazníků koukal, jak odcházím.
Tony: Tak teďkom jsi jako vědma?
Já: Haha
Tony: Co děláš?
Já: Jdu domů ze školy, jsi v NY?
Tony: Přijedeme za dva dny, proč?
Já: Přijdu
Tony: Fury na mě kouká, myslíš, že si všiml ze textuju?
Já: určitě
Tony: jop, všiml
Já: nepruď ho, uvidíme se za dva dny
Už mi neodepsal a já si domyslela, že ho Fury sprdnul. Usmála jsem se té podivné představě otce a nenapravitelného syna a vešla bílou brankou do Central Parku. V odpoledních hodinách je tu úžasně, slunko vysoko nad hlavou, všude kolem děti, pejsci a sportovci. Popíjela jsem svoje kafíčko a rozhodla se, že si to zkrátím přes stromy zarostlou část. Je tu sice pěkně, ale horko jak v pekle. Vlezla jsem do hustého porostu a prodírala se na druhou stranu směrem k našemu bytu.
Když jsem si znovu usrkla, zastavila jsem se, protože jsem si cákla na kraťasy. Kdybych to neudělala, asi by nakonec všechno dopadlo úplně jinak. Každopádně jsem to udělala a zaslechla šustění listí. Jsi uprostřed lesíka, nad tebou jsou miliardy listů, nezastavuj se a nebuď divná, napomínala jsem se v duchu a rozhodla se jít dál.
Najednou se zvuky ozvaly znova a mnohem zřetelněji. Je to jako v té jeskyni s Adrianem, jsem si stoprocentně jistá, že ten zvuk byl nepřirozený a naprosto reálný. Zastavila jsem se a opatrně vzhlédla do korun, ovšem košaté stromy neukrývaly žádného nepřítele. Ušla jsem dalších pár kroků s tím, že se mi to muselo zdát, ale jak víte, jsem nehorázně zvědavá osoba. Odložila jsem bílý kelímek do prachu a jediným skokem se dostala na nízkou větev.
Bezvadné, Kate, šplháš po stromech uprostřed New Yorku jako magor. A nejlepší je, počkej si, že to děláš kvůli šumění listí! No není to úžasné?
Zaplašila jsem jedovatý hlásek uvnitř mé hlavy a vyšplhala skoro až k vrcholu. Rozhlédla jsem se po okolních stromech, ale nikde nikdo nebyl.
"Nečekaně," zašeptala jsem naštvaně a slezla pár větví dolů. A pak to na mě skočilo. Hrozná rána do zad mě zaskočila natolik, že jsem se nezmohla na odpor. I s tím na zádech jsem odletěla do blízkého křoví.
Za krkem se mi ozývalo hrozivé mručení, přeskakující až do děsivého řevu. Asi jako banda mrouskajících koček. Vlasy se mi postavily hrůzou, chtěla jsem se otočit, ale to něco mě odmrštilo na nevelký plácek, ohraničený keři.
Přistála jsem v elegantní póze lovce a podívala se na útočníka. Z očí mi sršelo odhodlání zabít, ale když se můj nepřítel vyřítil z keře, obočí mi povyjelo nahoru.
Byla to holka. Blonďatá hubená holka, ale její obličej mě vrátil zpět do reality. Vycenila na mě dvě řady špičatých zubů s mohutnými špičáky a prskla. A ty její oči! Oči zelené jako tráva s panenkou tenkou jako jehličí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Clementtok Clementtok | E-mail | Web | Neděle v 19:34 | Reagovat

Porn photo of my ex here => https://vk.cc/8OGwS5

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama