03 s y s l o v é

30. dubna 2016 v 17:00 | Joy


Čas se nikdy nezastaví úplně, ale když okamžik téměř znehybní, můžete si plně vychutnat každý jeho detail. Třeba, když na takzvané světlo vašeho života skočí smrtící bestie a hrozí, že světýlko zhasne...
Připadala jsem si tak pomalá, když jsem se odrazila proti ní. Ale musela jsem být rychlá, kvůli Stevovi, kterého by styk s jejími drápky mohl dost bolet.
Srazila jsem ji jako kamión na dálnici a odmrštila ji do našeho akvárka. Ne! Akvárko se roztříštilo a Francis, naše zlatá rybka, skončil na podlaze, kde se naivně plácal, doufajíc, že spadne do oceánu.
Nevěděla jsem, co udělat dřív. Vysvětlit Stevovi, co se děje? Zneškodnit kočičí holku? Skočit pro Francise? Aghr!
Rozhodla jsem se zaúkolovat Steva.
"Zlato? Všechno je v pořádku, znám ji, všechno bude zase OK, jenom mě nech ji..." Skočila po mně a chtěla mi useknout obličej, ale drápy zaskřípaly o kov. Na protest jsem ji odhodila do obýváku, kde vletěla přímo do televize. Ne! To byla vlastní výroba!
"...uklidnit!" dokončila jsem ve vteřině klidu. "Seber rybku!"
Na nic nečekal a vyběhl zachránit našeho mazlíka.
***
"Takže tvoje proměna je reakcí na zvýšený tep?" zeptala jsem se jí, abych už konečně měla jasno.
"Ano."
"Nedokážeš to ovládat," konstatovala jsem odevzdaně.
"Ne."
"Tvoje jméno je?"
"Zoey."
"Takže si to vyjasníme, Zoey," řekla jsem a ukázala na ni prstem přes skleněnou desku stolu, kolem kterého už jsme dobrých dvacet minut seděli. Její jméno jsem poválela na jazyku, jako bych nic podobného ještě neslyšela.
"Tohle se musí řešit, jsi poměrně nebezpečná osoba," řekla jsem jako pravý dospělák.
"Snažila jsem seovládnout, ale nic nepomáhalo," rozhodila lehce rukama a já si všimla, jak si ji Steve prohlédl. Periferně jsem zkoumala jeho reakci. Přejel ji celou postavu zamyšleným pohledem, a když se pohnula, vnímal každý nový detail. Ona se mu líbí! Cítila jsem osten žárlivosti, nebojím se to přiznat. Pravděpodobnost, že si najde někoho míň drzého, normálnějšího a více přizpůsobivého, byla poměrně vysoká. Možná až moc. Nesnesla jsem pocit, že by mě vyměnil.
"Existuje organizace, která se věnuje podobným lidem, jako jsme my," řekla jsem a myslela tak nás tři. I Rogerse.
"Dobře." Za slovo položila nejistý otazník, ale vypadala, že nebude mít nic proti.
"Za dva dny tě k nim dovedeme a uvidíme, co s tím udělají, dobře?" Naklonila jsem se nad stůl a už se na Stevena ani nepodívala. Nechtěla jsem vidět ten jeho zkoumavý pohled. Slyšela jsem, jak po stole postrkuje můj Starbucks kelímek, nehorázně mě tím štval. Huh, dneska jsem nějaká podrážděná, asi za to může ten nesmyslný letní projekt.
Najednou zvuky ustaly a já vycítila problém.
"Kdo je Brandon?" Zeptal se náhle a mě se navalila krev do hlavy, šupinami jsem zakryla rudou barvu. Cítila jsem se, jakoby mě nachytal na klíně místního playboye, ovšem to bylo absurdní, Brandona jsem se dotkla malíčkem, když mi podával kafe, toť vše. Ale jak o něm vlastně ví?
"Cože?" hrála jsem malinko hloupou, abych se v situaci mohla zorientovat. Tvářil se naštvaně a nenávistným pohledem si měřil můj kelímek.
"A proč chce, abys mu zavolala?" Vrhnul na mě zamračený pohled a natočil kelímek tak, abych na něj viděla. Fixem tam bylo naškrábané číslo a jméno Brandon. Jo, tak to bude problém. Ovládla jsem se, abych nezkroutila obličej do výmluvného výrazu, protože já nic neudělala.
"Znám ho jenom z kavárny," objasnila jsem mu, ale nechtěl ani slyšet. Zatvářil se naprčeně a odcvrnknul prázdný kelímek ze stolu. Došli jsme ke společnému rozhodnutí ignorovat se, a tak jsem mohla pokračovat ve vyřizování problému jménem Zoey.
"Je teprve odpoledne, máš se jak dostat domů?"
Poté, co neochotně přijala padesátidolarovou bankovku a vydala se na autobus s tím, že se pro ni za dva dny stavíme a odvezeme k SHIELDu, na dlouho plánovanou poradu, jsme se Stevem v bytě osaměli. Při vyprovázení Zoey jí skenoval postavu a jakoby ho vůbec netrápilo, že na něj z boku hledím.
Zabouchla jsem za ní dveře a naštvaně si to narázovala do kuchyně, abych si udělala kafe.
"Další kafe. Neměla jsi dneska už jedno?" zeptal se a v jeho hlase jsem zaslechla výtku.
"Nevím, co máš za problém. Děláš ze sebe jedinou dobrou duši, ale dneska?!" obořila jsem se na něj a měla jsem toho tak akorát dost. Hádali jsme se už mockrát, ale nikdy jsem nebyla tak naštvaná.
"Co tím jako myslíš? Přivedeš domů nějakou holku, která nás chce zabít, pak se ukáže, že flirtuješ s obsluhou kdejakého lokálu, a pak mi to ještě vyčteš?" rozohnil se a naštvaně připustil Francisovi vodu do dřezu, aby měl dost bublinek na dýchání.
"Zbláznil ses?! Brandon mi jenom prodává kafe a tu holku jsem tam nechat prostě nemohla! Vždyť mohla někoho zabít!" bránila jsem se a hodila Francisovi nadrobený rohlík, protože papání pro rybky došlo.
"Proč jsi tak nabroušená?" ozval se trochu ublíženě, což na mě zapůsobilo naprosto očekávaně a já se uklidnila.
"Protože... fuuu... protože jsi na ni tak nějak koukal," rozhodila jsem rukama a snažila se nepřipadat si hloupě.
"Jistě že ano, čekal jsem, až jí vyraší drápy, aby nás zase mohla napadnout," rozhodil rukama zase on.
"Ale koukal si na ni prostě tak intenzivně, že to prostě vypadalo..." nestihla jsem to ani doříct, když mi zacpal pusu. Nikoli rukou, ale svými rty. Vím, že takhle se hádky řešit nemají, ale oba už jsme si chybu uvědomili. Jsme totiž dva zamilovaní idioti ve svém vlastním světě důkazů a náznaků.
Neubránila jsem se a stoupla si na špičky, přece jen ta hádka nebyla zas až tak důležitá, abych ji měnila za tohle. Za něj. Steve mě pomalu chytil pod koleny a vyhoupl mě na linku, aby se nemusel tak moc sklánět. Automaticky jsem omotala nohy kolem jeho pasu a přitáhla si ho jimi, co jen linka dovolila.
"Nekoukal jsem na ni, koukal jsem na hrozbu. Aby ti náhodou neublížila," zašeptal ve vteřině, kdy jsme se nadechovali. Zasmála jsem se, oba jsme si uvědomovali nesmyslnost těch slov. Taková čičina mi prostě nedokáže ublížit, ani kdybych sama chtěla. Usmál se a znovu mě políbil. Museli jsme vypadat jako dva syslové vzájemně si olizující čumáky, teď jsem někde viděla takový obrázek...
"Tony..." nestihla jsem doříct, protože mě znovu políbil.
"Právě jsi mi řekla Tony," odtáhl se a nedůvěřivě si mě prohlédl. "Myslíš na otce často, když se líbáme?"
Převrátila jsem nad jeho vtípkem lehkovážně oči. Jeho humor byl celkově agresivnější, během života se mnou si ho vybrousil na vysokou úroveň. Začínal mě v tom popichování dohánět.
"Ne, jen že budu muset strávit prázdniny ve Stark tower," smutně jsem pokrčila rameny.
"Proč? Myslel jsem, že někam pojedeme," zněl zklamaně, což jsem ostatně byla i já.
"Školní projekt," povzdychla jsem si. "Za dva dny se tam uvrtám a už nikdy nevylezu."
Mého provokování si nevšímal, protože v hlavě zpracovával info.
"Ale ty dva dny budeš tady, ne?" zeptal se a zvedl na mě jedno obočí. Zvedla jsem také jedno a snažila se ho dostat výš, než on, na důkaz, že jsem v tom lepší, ale má prostě větší obličej, takže vyhrál. Povzdechla jsem si.
"Jo, ještě dva dny."

"Tak v tom případě..." řekl a zvedl mě do výšky. Vykvíkla jsem tím nečekaným pohybem a stisk nohou ještě zesílila. Ale ďábelský úsměv, který jsem na něj vytasila, mluvil za vše. Věděla jsem, kampak jdeme. Po cestě mě políbil a v momentu nepozornosti se mnou narazil do futer od ložnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama