04 k n í r á č

30. dubna 2016 v 17:46 | Joy |  GOD


Ráno jsem se probudila kvůli projíždějící sanitce, ale měla jsem neskutečně dobrou náladu, ležela jsem totiž celou noc na měkkém. Celým tělem jsem spočívala na Stevovi, nikdy mu to nevadilo, říkal, že o mně ani neví. Byla jsem taková nudlička v porovnání s ním, vypadala jsem vedle něj jako dítě, což mě dovedlo k myšlence, že je Steve v tom případě pedofil. Zasmála jsem se nad mou divnou ranní úvahou a užívala si uklidňující dýchání pode mnou.
"Proč se směješ?" ozval se najednou a zdál se mile překvapený.
"Proč nespíš?" opáčila jsem s úsměvem, položila si bradu na jeho hrudní kost a koukla na něj. Namotal si pramínek mých vlasů na prst a usmál se.
"Protože se směješ," vrátil mi to a jemně se usmál.
"Co budeme dneska dělat?" chtěla jsem vědět, protože samotnou mě nic nenapadá. Možná můžeme někam zajít, nebo budeme doma a dělat, co nás zrovna napadne. Taková nerozhodnost mě přepadne jenom jednou za čas, je to zvláštní pocit.
"Měli bychom jít koupit nové akvárko," navrhl zadumaně a najednou doširoka otevřel oči a posadil se.
"Francis je furt ve dřezu!" vykřikl a já při jeho rychlém pohybu sletěla na matraci. Vyběhl do kuchyně, ovšem nebyl by to on, kdyby si kolem těla nepřetáhl deku. Převrátila jsem nad ním oči a převalila se na břicho, abych si ještě trochu odpočinula, ale Steve se rozhodl mě nenechat.
"Ještě žije!" křikl nadšeně
"Bezva," zašeptala jsem a přetáhla si přes hlavu polštář. Neberte mě zle, Francise miluju, ale ráda bych si ještě pospala.
"Ne! Kate! Tvoje kočka ho chce sežrat!" Někdy je jako malé dítě... že bych taky byla pedofil? Odevzdaně jsem vstala z postele a popadla tričko, které bylo hozené na lampičce. Jak se tam dostalo nevím, ale při té představě jsem se usmála. Sahalo mi překvapivě až po kolena, takže bylo Stevovo. Pěkně vonělo.
"Meowe, vysmahni!" přikázala jsem své hnědé robotické kočce, která nesouhlasně mrskla ocasem a vypařila se. Steven čůrkem připouštěl Francisovi okysličenou vodu. Ten vypadal, že by mu nějaká přišla vhod, protože plaval tak nějak nakřivo a skoro se nehýbal.
"Jsi si jistý, že ještě žije?" zapochybovala jsem a vyměnila si se Stevem pohled plný obav.
******
Francis to nakonec nějak rozdýchal, doslova, když se k němu bublinky dostaly, vystartoval po nich jako já po sladkém.
Rozhodli jsme se strávit den ve městě, což pro Steva představovalo jistá bezpečnostní opatření. Nasadil si kšiltovku a falešné brýle. Typické maskovací vybavení lidí od SHIELDu.
"Knírek bys nechtěl?" drbla jsem do něj loktem a se zájmem pozorovala, jeho odmítavou reakci. Vzal si na sebe obyčejné tričko, které dokonale obepínalo jeho postavu, nic bych nenamítala, jen kdyby to na něj tolik neupozorňovalo.
"Vezmi si mikinu, vsadím se, že polovina žen v New Yorku má tvoje tělo nastudované dost podrobně," zabručela jsem nad tou představou, jak na něj všechny čumí. Od té akce, kdy přiletěl Loki se svou vesmírnou armádou, se všichni Avengers stali poměrně slavnými osobnostmi.
Na oplátku si prohlédl mě. Všimla jsem si, jak mu v očích zasvítilo světýlko, když si uvědomil, že tam stojím pouze v jeho tričku. Tenhle pohled dobře znám, používám ho pořád. Takový majetnický a ochranářský záblesk. Sice Steve nenosí moje trička, ale...
"Taky by ses měla převléct, nebo na nás všichni budou zírat," upozornil mě zhrublým šeptem. Odkašlal si. Viděla jsem mu na očích, že by mě nejradši okamžitě odtáhla zpátky do ložnice, ale na to byl moc velký slušňák.
Převlékla jsem se do letního outfitu s velkými slunečními brýlemi a se Stevem jsme ruku v ruce vyšli z bytu.
"Pojedeme mým autem," oznámila jsem mu nesmlouvavě, protože pro akvárko na motorce prostě nejedu. Vyjímečně neprotestoval.
V obchodním centru měli snad ten největší výběr akvárek na světě, ale nakonec jsme se domluvili na velké skleněné kouli. Po cestě domů jsem dostala hroznou chuť na kafe a tak jsem zastavila před jediným Starbucks v okolí.
"Skočím si pro kafe," oznámila jsem trochu unaveně, protože jsem nespala nijak dlouho a koukla na něj, jestli něco nechce.
Přemýšlel. Koukl na mě, na velký nadpis na budově a přes sklo dovnitř. Ah.
"Jdu taky," rozhodl a moje protesty ani nestihly začít, protože už byl venku. S povzdechem jsem vylezla a těsně vedle něj vešla do kavárny.
Ať nedělá žádné scény, prosím. Nervózně jsem si zkousla ret.
Došla jsem rovnou k pultu, protože před obědem tady moc lidí nechodí a fronty nikdy nepřesáhnou čtyři osoby. K mé smůle stál za tmavou deskou sám Brandon a kysele koukal na brebentící holku. Vypadal, že ho vůbec nezajímá, co říká a myšlenkami byl úplně jinde.
"Ahoj," ozvala jsem se, abych na nás upozornila. Když se otočili, Brandon se zatvářil nadšeně a zářivě se na mě usmál. Holka po mně hodila naštvaný ksicht, ale na Steva nevinně zamrkala. Tak to na něj nezabere, je to příliš průhledné, uklidňovala jsem se.
" Pro mě Ledové Caffè Latte," objednala jsem si své oblíbené letní kafe.
"Takže jako vždycky," usmál se Brandon a začal mi nápoj připravovat.
No tak, tohle snad nebylo nutné připomínat, ne?
"A vy?" zeptal se zdvořile, ale s naprosto vážným výrazem v obličeji. Steve na něj nekoukal o moc líp. Periferně jsem si všimla, že i ta holka se zapojila do nenávistného zírání, konkrétně na mě. Tak tohle je fakt divná situace. To kafe za to ani nestojí.
Oba kluci se navzájem prohlíželi od hlavy až k patě. Brandon nejspíš hodnotil vztah mezi mnou a tím divně krytým týpkem. Nebyl spokojený s tím, co vidí.
"Dám si to samé," řekl klidně Steve a já se modlila, aby to nebylo pouze ticho před bouří. V kapse mi zavibroval telefon. Zpráva.
Tony: nech mě hádat. Stojíš se Stevem ve Starbucks a on se rozhoduje, jestli by mu vesmír prominul jednu malou vraždu.
Zmateně jsem se koukla přes rameno, jestli tu někde není a nesleduje nás, ale nikde jsem jeho černou hlavu neviděla.
Já: Děsíš mě. O_o Kde jsi?
"Vlastně jsem tu," ozvalo se mi za zády, příliš nalevo, abych ho předtím, při své rychlé prohlídce, zaznamenala. Kdybych za každého magora, co mě z té pozice oslovuje, dostala dolar, měla bych to akvárko gratis.
"Co tady děláš?" Otočila jsem se na něj a nadšeně ho objala. Neviděli jsme se už skoro půl roku, jistě, Avengers schůze byly často, ale on se jich účastnil víceméně přes počítač. Pevně jsem ho objímala a užívala si ten speciální druh objetí, které poskytuje pouze on.
"Ježíši, to je Iron man!" vykřikla dívka za pultem a jako malé děcko tahala překvapeného Brandona za rukáv pracovní uniformy. Tony na ni jenom koukl a jeho výraz mluvil za vše. Nerad by se s ní seznamoval.
"Tak tedy večer, lidi," zamával při odchodu a já si až pozdě uvědomila, že nevím, o čem to mluvil. Steve se ujal vysvětlení.
"Jdeme na takovou akci, trošku retro akci. V muzeu po letech otevírají oddělení druhé světové války a dostali jsme pozvánku."
"To mi říkáš brzo," broukla jsem a vzala si od zamlklého Brandona kafe.

Dala jsem si velký pozor, abych se ho ani nedotkla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama