05 v ý z v a

30. dubna 2016 v 18:29 | Joy |  GOD


"Jak vypadaly ženy ve čtyřicátých letech?" Chtěla jsem vědět a otočila se na Steva sedícího na posteli.
"Myslím, že stejně," zmateně nakrčil obočí. Koukla jsem se do velkého, nasvíceného, zrcadla přede mnou a vzpomínala, koho z té doby znám. Marilyn Monroe. Zavřela jsem oči a snažila si proměnit obličej na její.
"Tak co?" Zářivě jsem se na Steva usmála a sledovala jeho šok, asi se mi to povedlo.
"Marilyn," vydechl. Znovu jsem se zasoustředila a proměnila se na Audrey Hepburn. Steve se nevěřícně zasmál.
"Je to tak přesné," vydechl. A abych mu svoje schopnosti předvedla v plné síle, vzpomínala jsem na každý obličej, co znám. Jela jsem jich několik za vteřinu a sledovala jeho reakce. Třeba, když jsem se změnila na Furyho, metr pětašedesát vysokého a v dámském oblečení, smál se z plných plic a dychtivě čekal na další. Banner, Natasha, Tony, Pepper, Clinton, Hillová, Thor, Jane, malá Lillith, Parker a nevím, kdo ještě. Promítala jsem mu vymyšlené osoby i neznáme kolemjdoucí. Rozhodla jsem se proměnit i na jeho obličej. Upřeně jsem se na něj zadívala a sledovala, jak si mě dychtivě prohlíží. Natáhl ruku a já natáhla tu svou, takže jsme vytvořili takové imaginární zrcadlo.
Když jsem začala i filmové postavy u jednoho obrázku sebou škubnul. Ne, že by se bál, ale ten pohled ho tolik překvapil, že se neovládl a cukl. Zmatena jeho reakcí jsem se zamračila a zapřemýšlela, koho jsem to promítala, že ho to tak rozhodila. A pak jsem si uvědomila svoji chybu.
Na mém obličeji před chvílí spočívala tvář Peggy Carter, Stevova první láska a nevím, co všechno. Vlastně si všechno vyjasnili až příliš pozdě, viděla jsem o tom film.
"Omlouvám se," zašeptala jsem a klekla si před jeho strnule sedící postavu s lehce pootevřenými ústy, naléhavě jsem mu stiskla obě ruce a připadala si na moment, jako bych ho snad žádala o ruku.
Ochromený minulostí zíral do zdi a nezmohl se na slovo. Nevím, na co myslel, ani jaké to bude mít následky. Věděla jsem jen, že jsem to neměla dělat.
"Steve..." chtěla jsem se mu znovu omluvit a všechno to zase urovnat, ale zavrtěl hlavou a podíval se na mě s lehkým úsměvem.
"Jen... jen mě to překvapilo, to nic," stiskl mi ruce nazpátek, abych se uklidnila. Musela jsem se tvářit děsivě, vinou strnulá tvář a nešťastně semknuté rty. Trochu jsem žárlila, že na něj měla takový účinek, ale Peggy minulý rok umřela, takže mi to přišlo dost nevhodné.
"Tak se nachystáme, ne?" ukončil mé omlouvání a pomohl mi vstát. Usmála jsem se na něj a vydala se dokončit přípravy. Stále jsem na to nemohla přestat myslet, ale činnost mi pomáhala ten sžíravý pocit utlumovat.
Když jsem se v koupelně malovala, zaměřila jsem se hlavně na pusu. Neměla jsem, dnes velmi populární, téměř černošské rty, ale normální rtíky, na kterých červená vypadala i tak úžasně. Dlouhé vlasy jsem si jenom lehce upravila do jednoho z mnoha účesů čtyřicátých let a na oči namalovala ostrou linku. Vypadala jsem úplně jinak, dobře, ale jinak.
Tony předvídal moji nezasvěcenost ohledně akce a poslal mi šaty. Byly krásné, neostýchala bych si je vzít s ohledem na dnešní módu. Vyšla jsem z koupelny na nízkých podpatcích a uhlazovala světlou látku šatů. Steve seděl u Francise a házel mu vločky rybího jídla. Když zvedl oči a uviděl mě stát ve dveřích, pravý koutek mu vyjel do nenápadného úsměvu.
"Vypadáš úžasně," řekl mi a zvedl se, aby mohl přijít blíž. Sám byl v takovém pěkném obleku, který jeho pas dělal ještě užším a ramena širšími. Vypadal neskutečně dobře.
"Taky nejsi k zahození," hlesla jsem, šaty jsem si znovu uhladila a zneškodnila tak neexistující nerovnosti. Nikdy jsem na retro akci nebyla, nevím, co si o tom mám myslet. Mám se těšit nebo být nervózní? Co se bude dít, až dorazíme?
***
Když jsme dorazili, nedělo se nic extra. Před muzeem byl natažený červený koberec, opět se z toho vyklubala velká blesková smršť, takže jsem dvakrát zakopla. V zorném poli se mi míhaly černé fleky a nebýt Steva, už dávno válím sudy dolů po schodech. Uvnitř to bylo stejné jako před lety v Grand palace. Jenom páry byli v dobových šatech a s výraznějším make-upem.
"Tady jste!" zakřičel Tony a z dálky na nás mával.
"Můj vystajlovaný otec!" zakřičela jsem na něj zpátky a upoutala tak ještě více pohledů, rozešla jsem se k nim a oba je objala. Pepper vypadala taky dobře. Jako obvykle.
"Steven Rogers!" zakřičel někdo a houf lidiček se zápisníčky a velkými brýlemi se k nám nahrnuli a rozdělili nás. Chtěli s ním udělat nějaké rozhovory a nedali se odbýt. Tony se s námi rozloučil se slovy, že se ještě uvidíme a Steven byl odvlečen těmi neodbytnými muži.
Zůstala jsem tak stát ve středu haly a asi jako jediná postrádala smysl toho všeho.
"Směl bych vás vyzvat k tanci?" ozval se mi za zády hlas a já se rozhodla, že na záda mluvící týpky, už musím počítat, to bude určitě světový rekord. S úsměvem jsem se otočila na černovlasého muže, kterému na tváři hrál rošťácký úsměv. Nevypadal starší než Steve a byl skoro stejně vysoký. Takže mě s přehledem převyšoval.
"Nehraje hudba," upozornila jsem ho s pozvednutým obočím.
"Ve vedlejší místnosti ano," jeho úsměv se zdál být ještě širší, asi nabyl pocitu, že s ním půjdu.
"Jsem tady s přítelem," poznamenala jsem a považovala to za dostatečnou výmluvu. Taky jsem k větě přidala krásný odmítavý tón, ale on se líně usmál a pohledem po sále.
"Nikde ho tu nevidím a myslím, že jeden tanec by nám prominul," smlouval dál a já nakonec povolila.
"Ale jenom jeden," ujasnila jsem to a přijala jeho nabízené rámě, nadšeně mě odtáhl do sálu a já se v něm na moment uviděla. Sice ho neznám, ale myslím, že takhle nějak musím na lidi působit. Nevím, jestli jsem s tímto faktem spokojená.
Přišla jsem sem unavená, ovšem jeho radost byla nakažlivá. Doběhli jsme do vedlejšího sálu, kde to doslova žilo. Strop byl nízko a podlaha ze dřeva.
Taneční páry se divoce roztáčely na rychlou hudbu čtyřicátých let a celkově tam panovala dobrá nálada. Otevřela jsem pusu údivem a opětovala mému doprovodu nadšený pohled.
S nakloněnou hlavou se mnou zacouval do středu parketu. Prohlédla jsem si taneční pohyby ostatních, ale takové tance jsem neznala, musely být staré, stejně jako všechno tady.
"Nikdy jsem takhle netančila," přiznala jsem hlasitě, abych překřičela hudbu.
"Nic na tom není! Stačí běhat do rytmu a nikdo nic nepozná!" Sám se zrovna ujal jedné taneční kreace, u které jsem se hlasitě smála, a když na mě pokýval dlaní, abych se přidala, neváhala jsem. Chytila jsem ho za ruku a vysekla krásnou otočku. Celý tanec byl vlastně jenom o tom, že se navzájem protáčíte, točíte a poskakujete jako magoři. Naštěstí jsem po otci zdědila přirozený talent pohybovat se do rytmu, čímž moje matka rozhodně neoplývala.
Celou dobu jsme slzeli od smíchu a já byla ráda, že jsem jeho žádost neodmítla. Koukla jsem na jeho tvář, byla mi nějak povědomá, možná mi připomínal nějakého herce. Možná to nějaký herec byl, dnes tady bylo mnoho známých osobností.
Když hudba dohrála, ozval se nadšený jásot tanečníků, kteří požadovali další dávku šílenství.
"Kate," představila jsem se mu, možná trochu pozdě, ale lepší než nikdy. Stiskl mi ruku.
"James, ale všichni mi říkají Bucky."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama