06 s í ť

30. dubna 2016 v 19:39 | Joy |  GOD


Vrátili jsme se společně do hlavního sálu, kde bylo najednou všechno pekelně nudné, lidi mluvili a chodili příliš pomalu, hudba hrála příliš pomalu. Jenom Steve se k nám řítil závratnou rychlostí.
"Kate? Kde jsi byla? Všude jsem tě hledal," vytknul mi jemně a přišel k naší dvojičce.
"Na tak to mě podrž. Steve?" upozornil na sebe James a já se na něj překvapeně otočila. Znají se?
"Bucky?" žasl Steve, ale hned se mu po obličeji rozlil nadšený úsměv. Oba se celí šťastní objali a mě, nechápavě na ně zírající, si všimli až po chvilce.
"Vy dva se jakože... znáte?" Zeptala jsem se a mně samotné ta otázky přišla stupidní. Bezvadné, Kate.
"Tohle je můj nejlepší přítel, známe se snad odjakživa, roky jsem ho neviděl" představil mě Steve s nenápadnou výtkou pro Buckyho.
"Chlape, vyhlídnu si tady jenom jednu a ona je to tvoje přítelkyně?" Žasl Bucky a zdálo se, že pro ně momentálně vůbec neexistuju.
"Cože?" Zarazil se Steve a oba si nás změřil.
"Cože?" žasla jsem já.
"Cože?" přidal se i on, aby nebyl s ničím pozadu a trochu se tomu zasmál.
"Kde jste vůbec byli?" změřil si nás Steve podezíravě, ale oba jsme se jenom zasmáli naší taneční vzpomínce.
"Vedle v tanečním sále," oznámila jsem mu s tichým smíchem, když jsem si vzpomněla, jak to Buckymu podjelo a on skoro udělal provaz.
"Byli jste tancovat?" zeptal se překvapeně Steve a nejspíš se mu nelíbila představa, že jsem tancovala s někým jiným. Pro něj je to taková dost hluboká záležitost.
"Ano, byla to zábava," oči mi svítily při vzpomínkách, ale to situaci vůbec nepomáhalo.
"Co vůbec chtěli ti lidi?" zeptala jsem se najednou vážná, abych změnila téma. Oba jsme na Steva se zájmem pohlédli.
"Nějaké zážitky z války," nakrčil u toho obočí. Najednou se prostorem rozlehlo vyzvánění telefonu. Mého telefonu. Neměla jsme kapsy, tak jsem si ho dala ke Stevovi, který mi ho překvapeně podával.
"Halo?" zvedla jsem to a zaposlouchala se do ticha, které v telefonu nastalo. Zkontrolovala jsem obrazovku, jestli se hovor neukončil, ale ne.
"Halo?" ozvala jsem se znovu, abych konečně prolomila to děsivé ticho. Z reproduktoru se ozvalo tiché zamručení, jakoby se někdo probouzel. Ale když jsem zesílila reproduktor na maximum, abych slyšela, ozval se tak hlasitý vřískot, že jsem mobil málem upustila.
Oba dva muži mě napjatě sledovali a nevěděli, co si mají myslet.
Opět mrazivé zavřísknutí, jakoby někdo mučil kočku. Postavily se mi vlasy na hlavě. Přerývaně jsem vydechla.
"Z-zoye? Zoey jsi to ty? Co se děje?" Skoro jsem křičela, ale hrdlo jsem měla stažené hrůzou.
Ozýval se řev mísený s dívčím pláčem, který přecházel do nelidského kvílení.
"Jsi doma? Co se stalo?" požadovala jsem po ní základní info, ale asi už se proměnila, ve sluchátku byl slyšet pouze tichý dech.
Okamžitě jsem si našla lokační program, který mi pošle souřadnice mobilu. Ale mám takové podezření, že je v jejím domě. Kde je mimochodem i její poblouzněná babička.
"Co se stalo?" chtěl vědět Steve, který vypadal, že je schopný tam hned doběhnout a zachránit všechny obyvatele města.
"Zoey se proměnila," řekla jsem jen a vyběhla do noci s párem dupajících nohou hned za mnou.
"Jeďte mým autem do Washingtonu, pošlu vám potom přesnou polohu. Neříkejte to Tonymu," zaúkolovala jsem je a tryskem odletěla. Šupiny jsou někdy tak užitečné!
Vyletěla jsem směrem k cíli a zapnula sluchátko v uchu, abych se s nimi mohla dorozumívat. Letěla jsem rychleji, než oni kdy pojedou, ale chvilku jsem je sledovala z výšky, abych se ujistila, že...
"Steve, pro tuhle situaci dopravní předpisy neplatí, šlápni na to!" Pohoršeně jsem si povzdechla, protože jel sedmdesátkou po prázdné široké ulici. Poslechl a šlápl na to.
Rozletěla jsem se bleskově třicet metrů nad zemí směr cíl a litovala, že na sobě nemám kalhoty, připadám si tak nějak... odhalená. Najednou se přede mnou objevila divná síť, natažená vysoko mezi domy. Ah, lešení, ještě lepší. Nestihla jsem tak rychle změnit směr. Zamotala jsem se do něj a jenom se zaposlouchala, jak moje tělo vydává kovové zvuky při styku s kovem, slyšela jsem, jak se trhá látka a když jsem se z tama konečně vymotala, byla jsem bez šatů.
Moment absolutního ticha přerušil hlasitý výbuch smíchu, jako by zničení těch drahých šatů bylo něco skvělého. Že jsem zapomněla vypnout mikrofon, jsem si uvědomila, až se ozval zmatený Steve.
"Kate, všechno v pohodě?" zeptal se naléhavě.
"Jo, jen... jen jsem ztratila šaty," zahihňala jsem se tomu a když se mi v uchu rozesmál i Bucky, ukápla mi slza.
"Poletím napřed, tak až tam dorazíte, nezabijte mě," varovala jsem je a vystřelila.
**Steve**
"Je úžasná," žasl Bucky nad Kate, nevěděl jsem, jestli je to dobré nebo nebezpečné. Ale určitě by se mezi nás nestavěl, takový on není. Trochu mě ta myšlenka uklidnila.
"Jo, to je," přikývl jsem a vyhnul se znuděné kočce na ulici.
"Chvilku tu nejsem a už někoho máš," žasl dál, nad čímž jsem jenom převrátil oči. Taky jsem se ho chtěl zeptat na hromadu věcí. Od té akce, kdy málem nechal zabít polovinu lidstva, už uběhlo moře času a následující měsíce jsme se hodně stýkali. Od nahrané smrti Kate jsem ho ale neviděl.
"Co je vůbec zač? Nějaké upozornění, že lítá, by bylo milé," brebentil dál a vůbec ho nezajímalo, kam jedeme.
"Měl jsem ti ji představit, jako Kate, moji létající přítelkyni?" pochybovačně jsem se na něj podíval a uchechtl se.
"Rozhodně by mě to ušetřilo toho šoku," kývl uznale hlavou a založil si ruce na hrudi.
"Je to normální holka, vlastně Stark je její otec. Toho znáš, ne?"
"Howard Stark? Kolik mu je, sto deset?" nevěřícně na mě z boku kouknul.
"Ne, jeho syn Tony," uvedl jsem vše na pravou míru a vysvětlil mu, co se za poslední rok stalo. Dlouho o tom nepřemýšlel, než začal zase mluvit.
"Kolik jí vůbec je?" zeptal se náhle, jakoby nad tím celé mé vyprávění dumal.
"Dvacet jedna."
"A kolik je tobě?"
"Že se ptáš zrovna ty," utrousil jsem. Vyrůstal se mnou a neví, kdy mám narozeniny?
"Myslím kolik let vnímáš?" zeptal se najednou nějak neohrabaně, jakoby tohle téma bylo i pro něj ožahavé.
"Dvacet sedm," prozradil jsem mu a on žasl.
"Takže je mezi vámi šest let rozdíl. To je jako tvoje mladší ségra. Když ti bylo šest, tak se narodila. Když ti bylo dvacet, chodila na základku." Možná by to rozvedl až do naší teoretické smrti, ale přerušil jsem ho.
"Když mně bylo šest, zbývalo skoro osmdesát let, do jejího narození."
"Tak to je trochu divný," koukal na mě, jako bych byl nějaký úchyl, ale pak se začal smát a vykládal mi, co poslední dobou dělal on. Přerušil ho až příjezd k domu, který nám Kate poslala v souřadnicích. Tiše jsme vystoupili z auta.
"Kam jdeš?" chtěl jsem vědět, protože se Bucky hrnul z auta taky.
"Jdu taky!" protestoval proti mému vrtění hlavou.
"Ne, nejdeš." Nerad bych, aby se mu něco stalo.
"No tak, nech mě trošku zapůsobit na tvoji holku," smlouval a zvednul svou levou paži, aby mi připomněl, že i on se má čím bránit. Převrátil jsem nad ním oči, ale už jsem to nekomentoval. I kdybych mu to výslovně zakázal, stejně by šel.
Vplížili jsme se do obýváku, kde panovalo naprosté ticho. Páchlo to tady zatuchlostí a nábytek byl především starožitný. V obýváku bylo pusto, ovšem křesel hned pět. Proč má někdo pět křesel?!
Vyběhli jsme po schodech nahoru a nakukovali do otevřených dveří, ale nikde nikdo. Až v posledních, ze kterých se linula záře z pouliční lampy, se mihl stín. Dlouhý, nepřirozeně zkroucený, jakoby měl někdo páteř ohnutou jako napnutý luk. Opatrně jsem se ke dveřím přiblížil a čekal nějakou zrůdičku.

Ovšem byla to jenom Kate. Kate ve spodním prádle, sedící obkročmo na Zoey.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama